Stopem po světě
  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně

Stopem po světě

  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně
Autostop d'Italia

Ze stopaře hrdinou!

od Lukáš Fabiánek 6. 4. 2018
od Lukáš Fabiánek 6. 4. 2018 0 komentář

Tehdy mi to v tom šoku a přílivu adrenalinu nedošlo, ale moje cesta z Itálie mohla být úplně ta poslední. S přibývajícími kilometry roste riziko nehody a prací stopaře je občas také udržovat řidiče při vědomí. Mě se to moc nepovedlo, ale nakonec vše dobře dopadlo a dojeli jsme v pořádku.

Poslední týden v Itálii jsem chtěl věnovat odpočinku, tak jsem se rozhodl, že ho strávím na východním pobřeží u moře. Nevyšlo to a skončil jsem na tom západním v menším městečku, které se jmenuje Viareggio. Podařilo se mi sehnat bydlení na lodi, kterou jsem měl celou pro sebe a k pláži to bylo jen 15 metrů. Jako správný “beach boy” jsem se tam tedy většinu dní  jen poflakoval. Nebyl to ale úplně dobrý nápad. Spálil jsem si záda tak moc, že jsem nemohl nosit ani batoh. Noční můra všech baťůžkářů.

Za 3 dny jsem měl být v práci, tak jsem vyrazil zpátky domů. Po cestě jsem se ještě na hodinu zastavil v Pise, vyfotil si pár turistů a jel směrem na sever. Moc se mi nedařilo. Lidi málo zastavovali, dvakrát jsem měl problém s policií a nakonec jsem se zasekl před městem Padova. V parčíku na benzínce jsem si udělal improvizované lůžko, ale po chvíli jsem se musel pakovat pryč. Vyhnali mě totiž komáři a pavouci.

Odebral jsem se tedy na benzínku, kde jsem zaplatil 50 centů za ubytování na záchodě. Levněji sem ještě na placeném místě nespal. Měl jsem pro sebe vlastní kabinku, místnost voněla, bylo tam teplo a hlavně žádný hmyz. Dvakrát za noc mě  teda vykonáváním potřeby vzbudili další návštěvníci, ale dalo se to přežít. Na Google jsem tomuto místu udělil 4 hvězdy (pět jsem nedal za hlasitý osvěžovač vzduchu).

Další den jsem měl opět smůlu. Večer se mi ale podařilo dokodrcat se do Rakouska. Chtěl jsem hned oslovit všudypřítomné Čechy, jenže to by nesměli v televizi na benzínce dávat čtvrtfinále Mistrovství Evropy ve fotbale. Itálie proti Německu. Vytáhl jsem z batohu čepici Juventusu a řekl si, že zápas dokoukám do konce a dál pojedu až ráno. Přisedl jsem si ke dvěma staříkům. Byli to Češi, a taky se chtěli dívat na fotbal.

Ve druhém poločase se mi je podařilo přemluvit, aby mě vzali do Brna. Jeli totiž do Olomouce. Zápas skončil výhrou Německa v penaltovém rozstřelu, takže jsme mohli vyrazit. Oba muži stěhovali dceru z Itálie na Moravu, což znamenalo, že jsem seděl v dodávce na prostředním sedadle mezi řidičem a spolujezdcem, který po pár set kilometrech usnul. Není se čemu divit. Fotbalová pauza byla první přestávkou po 800 kilometrech.

Před Mikulovem jsem začínal pomalu usínat i já. Na chvíli jsem zavřel oči. Hned mě ale probral zvuk troubení. Jeli jsme v levém jízdním pruhu a proti nám se řítil malý Volkswagen Golf. Na mého řidiče přišel mikrospánek. Instinktivně jsem hrábl po volantu a stočil dodávku na správnou stranu a bezpečně ji zařadil do našeho pruhu. To už byl vzhůru i řidič.

Zastavili jsme hned na první benzínce. Já si koupil Red Bull s malou flaštičkou vodky a řidič si dal dvě kafe a energetický nápoj. Měl jsem silnou obavu, že teď místo mikrospánku dostane infarkt, tak jsem se pro jistotu posilnil ještě dalším drinkem. Naštěstí jsme do Brna dojeli v pořádku.

Vím, že je to takové “co by kdyby”, ale pořád si říkám, že kdybych nebyl fotbalový fanoušek a nefandil na EURO 2016 Itálii, tak bych k nim nikdy nenastoupil a nezabránil srážce s autem nebo se stromem, pokud by se nám auto v protisměru vyhnulo. Jasně mohlo by se to pak stát úplně jinak, ale ten řidič byl extrémně unavený, takže si myslím, že by to stejně dopadlo hrozně. Ale to se už nikdy nedozvím. Ani nechci. Jsem rád, že jsem tam tehdy seděl a stal jsem se na chvilku hrdinou.

PadovaPisa
0 komentář
2
FacebookTwitterGoogle +Pinterest
Lukáš Fabiánek

Jsem malý dobrodruh s velkými plány. Často o nich jen mluvím, ale když je začnu už realizovat, tak to stojí za to. Většinou jezdím stopem a snažím se spíše cestovat do zemí, které jsou kulturně odlišné od té naší nebo evropských obecně. A ještě něco... Ananas na pizzu patří!

předchozí článek
Italové a jejich stávky
následující článek
Stopem v policejním autě

Zanechte komentář Zrušit odpověď

Uložit moje údaje pro příští použití komentářů.

O mně

O mně

Lukáš Fabiánek

Jednou jsem chtěl zažít dobrodružství, tak jsem zkusil stopování. No a teď tak jezdím skoro po celém světě.

Zůstaň v kontaktu

Facebook Twitter Instagram Youtube Wechat

Moje cesty

  • Ostatní
  • Do Barcelony a zpět
  • Na Balkán
  • Cestování v Česku
  • Autostop d'Italia
  • Z Tbilisi do Prahy
  • Stopem po Íránu

Nejčtenější

  • 1

    Odvrácená strana Říma

    3. 4. 2018
  • 2

    Stopem v policejním autě

    9. 4. 2018
  • 3

    Mek(k)áč cestovatelů

    21. 3. 2018
  • 4

    Jak jsem pracoval v hostelu

    13. 6. 2018
  • 5

    Se zápalem plic po Maroku

    23. 4. 2018

Destinace

Baku Barcelona Berlín Bratislava Brno Bělehrad Chefchaouen Chiatura Esfahán Fez Florencie graz Istanbul Kutaisi Lago di Garda Larnaca Marrákeš Milán Monako Neapol Ohrid Padova Pisa Podgorica Praha Radožda Samsun Sarajevo Shkodër Skopje Svitavy Tabríz Tbilisi Teherán Tiranë Unkovice Varšava Vídeň Záhřeb Řím

Hledat na webu

Sleduj moje cesty na Instagramu!

No images found!
Try some other hashtag or username
  • Facebook
  • Twitter
  • Instagram
  • Youtube
  • Email

Zpátky nahoru

Další příběhyx

Jak jsem pracoval v hostelu

13. 6. 2018

Svezu tě, když mi pohlídáš děti

2. 3. 2018

Prokletá letiště a úchyl

27. 5. 2018