Stopem po světě
  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně

Stopem po světě

  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně
Na Balkán

Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

od Lukáš Fabiánek 7. 4. 2019
od Lukáš Fabiánek 7. 4. 2019 0 komentář

Moje cesta na Balkán vznikla velmi spontánně. Původně jsem tam ani nechtěl a měl jsem jezdit na kole po České republice. Nakonec se ale ukázalo, že plán B může být kolikrát lepší než ten původní.

Stopem na Balkán

Na tomto výletu bylo všechno špatně už od začátku. Původně jsem plánoval ujet přes 900 km na Rekole, což je kolo určené k bikesharingu ve větších českých městech (jsou to ty růžové kola). S marketingovým týmem Rekol jsem byl již domluven, ale v den odjezdu se mnou přestali komunikovat. Nezbývalo mi tedy nic jiné, než vymyslet záložní plán. Trvalo mi to v podstatě pár vteřin. Podíval jsem se na mapu a moje oči téměř okamžitě spočinuly na severu. Tento nápad jsem ale rychle vytěsnil z hlavy. Moc zima. Další pohled padl na území bývalé Jugoslávie. A bylo rozhodnuto. Jedu na Balkán.

Začal jsem v Brně. První den jsem to nechtěl přehánět, ale nakonec se mi podařilo dojet až do Bělehradu, kde jsem již jednou byl a neměl jsem na toto město moc pozitivní vzpomínky. Na vlastní oči, sotva pár metrů ode mě, jsem v hlavním městě Srbska viděl zemřít člověka. Přečíst si o tom můžete zde: Jedu domů, oni do neznáma. Proto jsem se ve městě nechtěl ani moc zdržovat, ale protože jsem byl po prvním dni dost unavený, rozhodl jsem se, že tomu alespoň jeden den dám.

  • První cesta vedla na Slovensko
  • Pak do Maďarska…
  • Nakonec jsem skončil v Srbsku

Bělehrad, Srbsko

Při cestování mívám dost často problém, že ať si naplánuji cokoliv, nikdy to nevyjde. Ukázalo se, že se mi Bělehrad docela líbí. S partou místních kluků jsme si udělali pravou srbskou grilovačku v parku, kterou nám zpestřilo půlnoční hledání zatoulaného psa. Rambo se nakonec našel s jinou fenkou asi o půl kilometru dál. Nebyl to ale jediný pár, který během grilování vznikl. Seznámil jsem se s jednou Španělkou, se kterou jsem pak strávil zbytek mého “prodlouženého” pobytu v Bělehradu. Jelikož jsme měli oba zálibu v pití alkoholu, každá noc skončila nějakým dobrodružstvím. Jednou jsme opilí lezli po hradbách bělehradské pevnosti. Jindy jsme se zase vetřeli na zkoušku koncertu zpěváka Femi Kuti. Kromě nás, zvukaře, orchestru a jedné černošské tanečnice tam nebyl nikdo jiný.

Jen filharmonie, zvukař a my…

No a teď Femi už naostro…

Femi hrál fakt dobře a bylo to navíc zadarmo!

Musím uznat, že Bělehrad mě velmi překvapil. Oproti mé první poněkud depresivní návštěvě jsem měl pocit, jako kdyby město žilo samo o sobě. Celkově v něm panovala skvělá a pozitivní atmosféra, která mě úplně pohltila (uznávám, že na tom měla podíl i ta Španělka) a přikovala na několik dní. Klidně bych tam zůstal déle, ale chtěl jsem vidět víc z Balkánu, tak jsem musel vyrazit dál.

  • Srbský Stonehenge
  • V parku jsou často veřejné grily
  • NATO v roce 1999 bombardovalo Bělehrad. Pár jizev tu ještě zůstalo

  • Chrám svatého Sávy
  • Místo, kde se Sáva vlévá do Dunaje

Skopje, Makedonie

Původně jsem chtěl pokračovat do Kosova. Můj plán zhatil ale fakt, že Srbsko neuznává Kosovo jako samostatný stát a musel bych se pak blbě vracet skrz razítko na hranicích. Rozhodl jsem se tedy, že tuto zemi navštívím někdy jindy. Pokračoval jsem tedy do Makedonie, ve které se zrovna rozhodovalo o změně názvu jejich země. Z původní Makedonie na Republika Severní Makedonie. Přejmenování bylo iniciováno hlavně z politických důvodů a konfliktu s Řeckem, které kvůli shodnému názvu s jejich provincií (Makedonie) blokovalo jejich vstup do EU.

Cesta stopem do Skopje proběhla relativně v klidu. Jediné zpestření byla jízda se dvěma Turky, kteří mě svezli cca 200 kilometrů a koupili mi oběd, ačkoliv jsem se o to nijak neprosil. Když se jim pak porouchalo přední světlo, rozhodl jsem se, že jim ten oběd splatím. Odhodlaně jsem se postavil k nějaké páce a čekal až přijde moje chvíle. Když jsem dostal pokyn a začal “pumpovat”, zjistil jsem, že pomocí hydrauliky zvedám celou kabinu. Je to fyzika, ale i tak jsem si připadal jako Terminátor. A protože jsem měl nejmenší ruku široko daleko, tak mě nechali vytáhnout z toho světla nějaké dráty.

Hlavní město Severní Republiky Makedonie mě ale velmi zklamalo. Už od začátku jsem měl neustálý dojem, že je tam vše falešné. Na řece byly obrovské pirátské lodě, místo klasické MHD jezdily double-decker autobusy z Číny a všechny památky působily strašně nově, přitom ale architektonicky vypadaly jako z minulého tisíciletí. Později jsem se dozvěděl, že můj dojem nebyl špatný. Město bylo vždy spíš industriální a nikdy v něm nebylo nic extra. Všechna ta pompéznost vznikla až v posledním desetiletí, aby do Skopje nalákali více turistů.

Jediné, co se mi na Skopje líbilo byla příroda kolem. Ať už hora Vodno nebo okouzlující kaňon Matka, kde jsme potkali kontroverzního německého umělce, jenž žije v jeskyni a schovává se před tiskem a veřejností. Užíval si volnosti, pořádal divoké večírky a tvořil sochy z odpadků, které turisté pohazovali všude kolem.

  • Umělcovo jeskynní doupě…
  • …a jeho tvorba ještě v Německu. Podívejte se na poměr osoby a sochy na obrázku uprostřed.
  • Kaňon Matka

Poslední den na hostelu ve Skopje jsem potkal super Američana, který vlastnil hostel v jedné zapadlé vesničce u ohridského jezera. Původně jsem chtěl jet přímo do Ohridu, ale po pěti nebo šesti panácích domácí Rakije, jsem mu slíbil, že se u něj na pár dní zastavím.

Jak se mi tam líbilo, a taky o šílené cestě tam, kde došlo na opravdové #metoo, se dozvíte příště!

BělehradSkopje
0 komentář
0
FacebookTwitterGoogle +Pinterest
Lukáš Fabiánek

Jsem malý dobrodruh s velkými plány. Často o nich jen mluvím, ale když je začnu už realizovat, tak to stojí za to. Většinou jezdím stopem a snažím se spíše cestovat do zemí, které jsou kulturně odlišné od té naší nebo evropských obecně. A ještě něco... Ananas na pizzu patří!

předchozí článek
Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku
následující článek
Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

Zanechte komentář Zrušit odpověď

Uložit moje údaje pro příští použití komentářů.

O mně

O mně

Lukáš Fabiánek

Jednou jsem chtěl zažít dobrodružství, tak jsem zkusil stopování. No a teď tak jezdím skoro po celém světě.

Zůstaň v kontaktu

Facebook Twitter Instagram Youtube Wechat

Moje cesty

  • Ostatní
  • Do Barcelony a zpět
  • Na Balkán
  • Cestování v Česku
  • Autostop d'Italia
  • Z Tbilisi do Prahy
  • Stopem po Íránu

Nejčtenější

  • 1

    Odvrácená strana Říma

    3. 4. 2018
  • 2

    Stopem v policejním autě

    9. 4. 2018
  • 3

    Mek(k)áč cestovatelů

    21. 3. 2018
  • 4

    Jak jsem pracoval v hostelu

    13. 6. 2018
  • 5

    Se zápalem plic po Maroku

    23. 4. 2018

Destinace

Baku Barcelona Berlín Bratislava Brno Bělehrad Chefchaouen Chiatura Esfahán Fez Florencie graz Istanbul Kutaisi Lago di Garda Larnaca Marrákeš Milán Monako Neapol Ohrid Padova Pisa Podgorica Praha Radožda Samsun Sarajevo Shkodër Skopje Svitavy Tabríz Tbilisi Teherán Tiranë Unkovice Varšava Vídeň Záhřeb Řím

Hledat na webu

Sleduj moje cesty na Instagramu!

No images found!
Try some other hashtag or username
  • Facebook
  • Twitter
  • Instagram
  • Youtube
  • Email

Zpátky nahoru

Další příběhyx

Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

30. 5. 2018

Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

6. 8. 2018

Učil jsem v íránské školce

14. 11. 2018