Stopem po světě
  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně

Stopem po světě

  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně
Stopem po Íránu

Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

od Lukáš Fabiánek 24. 7. 2018
od Lukáš Fabiánek 24. 7. 2018 0 komentář

V Evropě je určitě ještě horda míst, který jsem neviděl (třeba Balkán), ale tak nějak mě tam to stopování už nebavilo. Všude je to vesměs stejné, takže jsem začal hledat místo, kde to bude jiné. Volba padla na Írán. Zní to nebezpečně, ale není a je to kousek od Gruzie, kam jsem se chtěl znova podívat. Tak hurá na to!

Ještě než se dostanu k samotné cestě, rád bych popsal, jak mě to vůbec napadlo. Původní idea totiž vznikla, když jsem byl poprvé v Gruzii a po cestě z Kutaisi do Tbilisi jsem si všiml dopravního značení “TEHRAN 1290 Km”. Tehdy jsem si řekl, že by muselo být úplně super, dojet tam stopem přímo od té cedule. O pár měsíců později jsem tam stál a tu myšlenku realizoval.

Začal jsem v Praze a stopem vyrazil do Ostravy, kde jsem přespal přes Airbnb u jedné slečny, která mi dala klíče a oznámila, že se vrátí ve 04:00 a jiný nemá, takže jí musím otevřít. Jako omluvu mi ráno přichystala snídani. Nakládané chilli okurky z Lidlu (skoro jako domácí, doporučuji). Po tomto vydatném jídle jsem vyrazil na letiště do Varšavy a celkem spontánně se ke mně přidala kamarádka Zuzka, která se ve Varšavě pak otočila a jela vlakem zpátky. Takový lidi zbožňuji a mám je nejradši.

2:08 AM at @ChopinAirport, #Warsaw

A: Sir, you have to wake up! We are shooting a video here.
B: …eeehhh… I wanna shoot you! pic.twitter.com/7lm8mIH7TV

— Lukáš Fabiánek (@LukasFabianek) November 18, 2017

V Gruzii jsem měl jasný plán. Prohlédnout si Kutaisi, navštívit jeden klášter, starou lanovku a samozřejmě moje oblíbené Tbilisi.

V Kutaisi se mi podařilo najít ubytování přes Couchsurfing. Zatímco jsem tedy čekal na moji hostitelku, pobýval jsem v jedné malé kavárničce úplně bokem od centra. Když přišla Esther, dívka z Nigérie studující v Gruzii medicínu, vyrazili jsme do města. Po několika hodinách jsem zjistil, že nemám telefon. Naštěstí jsem ho našel v oné kavárně, kde na mě už dvě hodiny po zavírací době čekal číšník. O několik týdnů později jsem pak zjistil, že mi obsluha té restaurace nechala v telefonu vzkaz. Konkrétně video. Co říkají to nevím…

Vzkaz od gruzínské obsluhy

Časně ráno jsem z Kutaisi vyrazil do města Chiatura, kde se nachází jedno z největších nalezišť manganu na světě, a také velmi stará lanovka, kterou se dopravují místní lidé do dolů, či jiných částí města. Vlézt do ní, je zážitek jen pro otrlé, protože jednotlivé kabiny reflektují jednu typickou gruzínskou vlastnost, která je nechává v klidu, dokud věci jakž takž fungují a opravy začnou řešit, až když se něco úplně rozbije. V tomhle případě tedy budou jezdit tak dlouho, než to spadne. Navíc jediný správce lanovky není ani žádný strojař, ale spíš takový kutil amatér. Posuďte sami. 

Na rozdíl od Sovětského svazu tato lanovka vydržela

Další zastávkou dne bylo posvátné místo Katskhi pillar, které se nachází nedaleko města Chiatura. Jedná se o 40 metrů vysoký kamenný monolit, na jehož vrcholu se nachází maličký klášter, ve kterém žije mnich Maxim. Žije tam sám a dolů šplhá jen 2x týdně, aby se pomodlil s ostatními mnichy. Moc se o něm neví, ale jednomu fotografovi dovolili vylézt nahoru a vyfotit si ho. Než ho pustili, musel se v dolním klášteře po 4 dny modlit 7 hodin denně. Následně byl v puštěn ke kovovému žebříku, což je jediná cesta nahoru i dolů. 

Většina lidí sem jenom přijde, podívá se na onen žebřík a jedou zpátky. Věřící se ještě mohou pomodlit v kapli. Jenže já ne. To není úplně můj styl. Měl jsem totiž žízeň a prázdnou flašku na vodu, takže když jsem z okna slyšel cinkot talířů, zaklepal jsem na dveře. Skončilo to tak, že mě tamní mniši pozvali na večeři, které se účastnil i nemocný Maxim. Proto byl taky dole. Anglicky však mluvil jen jeden z nich. Dlouho jsme se po skromném jídle otevřeně bavili o víře, a já mu ještě asi hodinu vykládal, co je nového ve světě, protože neměli internet, a také nesměli opustit klášter.  Nakonec jsme se všichni pomodlili za mrtvé oběti obrovského zemětřesení, jenž tehdy zasáhlo západní Írán, což mě strašně dojalo, protože už v tu dobu jsem tam měl nějaké kamarády a pár z nich bylo z této oblasti.

Při odchodu jsem jim dal na památku pohled Prahy a dostal jsem za to krásné jablko, což je snad jediné ovoce, které nejím. Nemohl jsem ale odmítnout a nakonec ho i zkusil. Musím říct, že bylo výborné. Červená jablka už tedy jím. 

Moje první snědené jablko a klášter na kamenném monolitu

Když jsem se vracel z Katskhi, seznámil jsem se čtyřmi okouzlujícími dívkami, jenž se prý celou cestu v gruzínštině hádaly, která si mě vezme. S těmi, co jsou na sociálních sítích si občas píšu dodnes. Proč to ale zmiňuji? Protože když jsem na Facebooku uveřejnil video, které mi natočila obsluha z té kavárny, jedna z nich mi pod to napsala, že ta vysmátá paní je její teta. Jak je ten svět malý, že?

S dívkami jsem se rozloučil, jelikož se chtěly podívat do Chiatury, kde jsem už byl. Vyrazil jsem tedy znovu na cestu a namířil jsem si to do mého milovaného Tbilisi a následně pak přes Ázerbájdžán do Íránu. O tom ale už příště.

TbilisiKutaisiChiatura
0 komentář
0
FacebookTwitterGoogle +Pinterest
Lukáš Fabiánek

Jsem malý dobrodruh s velkými plány. Často o nich jen mluvím, ale když je začnu už realizovat, tak to stojí za to. Většinou jezdím stopem a snažím se spíše cestovat do zemí, které jsou kulturně odlišné od té naší nebo evropských obecně. A ještě něco... Ananas na pizzu patří!

předchozí článek
Jedu domů, oni do neznáma
následující článek
Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

Zanechte komentář Zrušit odpověď

Uložit moje údaje pro příští použití komentářů.

O mně

O mně

Lukáš Fabiánek

Jednou jsem chtěl zažít dobrodružství, tak jsem zkusil stopování. No a teď tak jezdím skoro po celém světě.

Zůstaň v kontaktu

Facebook Twitter Instagram Youtube Wechat

Moje cesty

  • Ostatní
  • Do Barcelony a zpět
  • Na Balkán
  • Cestování v Česku
  • Autostop d'Italia
  • Z Tbilisi do Prahy
  • Stopem po Íránu

Nejčtenější

  • 1

    Odvrácená strana Říma

    3. 4. 2018
  • 2

    Stopem v policejním autě

    9. 4. 2018
  • 3

    Mek(k)áč cestovatelů

    21. 3. 2018
  • 4

    Jak jsem pracoval v hostelu

    13. 6. 2018
  • 5

    Se zápalem plic po Maroku

    23. 4. 2018

Destinace

Baku Barcelona Berlín Bratislava Brno Bělehrad Chefchaouen Chiatura Esfahán Fez Florencie graz Istanbul Kutaisi Lago di Garda Larnaca Marrákeš Milán Monako Neapol Ohrid Padova Pisa Podgorica Praha Radožda Samsun Sarajevo Shkodër Skopje Svitavy Tabríz Tbilisi Teherán Tiranë Unkovice Varšava Vídeň Záhřeb Řím

Hledat na webu

Sleduj moje cesty na Instagramu!

No images found!
Try some other hashtag or username
  • Facebook
  • Twitter
  • Instagram
  • Youtube
  • Email

Zpátky nahoru

Další příběhyx

Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

6. 8. 2018

Jak jsem byl offline v Tbilisi

7. 6. 2018

Stopem v policejním autě

9. 4. 2018