Nevěřil jsem, že to někdy řeknu, ale byl jsem v kostele, byl jsem tam tři hodiny a byl jsem šťastný a překvapený, že se mi tam tak moc líbí. Proč? To se dozvíte v tomto článku.
Od Chrise, u kterého jsem strávil první noc na Kypru, jsem odešel časně ráno. Přestože couchsurfingový pobyt u něj beru jako negativní, neodradilo mě to a další dvě noci jsem měl spát u Kasie. Polky, která byla v Larnace na Erasmu. Sraz jsme měli až večer, tak jsem se rozhodl, že trochu prozkoumám město a pokusím se najít opravnu telefonů, kde by mi pomohli dostat moje LG do stavu, kdy ho můžu použít i jinak než jako podložku pod stůl.
Opravnu jsem nakonec našel, ale vzhledem k tomu, že tam byli tři nespokojení zákazníci, kteří svoje pocity dávali dost hlasitě najevo, odešel jsem hledat dál. Bohužel bez úspěchu. Zbytek dne jsem strávil v hospodě sledováním fotbalu. Hrál Tottenham, což je klub, který nesnáším, ale přišlo mi odvážné sedět v dresu Arsenalu mezi 30 jejich anglickými fanoušky na dovolené. Naštěstí to byli docela kultivovaní lidé, takže krom dvou, co mě chtěli zabít i pohledem, jsme se jen tak handrkovali.
Na druhý den jsem ráno s kocovinou (protože prostě Poláci) začal objevovat město. Náhodou jsem došel k nově postavenému Mezinárodnímu evangelickému kostelu, který měl na dveřích napsáno, že bohoslužby jsou v angličtině a jedna měla zrovna začít. Vždycky jsem chtěl vědět, jak to chodí v zahraničních kostelech. Vešel jsem tedy dovnitř.
Hned na začátku mě překvapil reverend, který si okamžitě všimnul nové tváře a poprosil mě, abych se všem představil. Kostel jako takový nebyl moc zajímavý, co mě ale zaujalo nejvíc, byli lidi. Skupina více než 15 národností a různých věkových rozdílů. Od malých dětí přes partu 10 Nigerijců v pubertě až po starší zpěvačky z Filipín. Krom čtení z Bible se právě i zpívalo (jo, jako v těch amerických filmech) a hrálo na kytaru.
Když vše skončilo, chtěl jsem jít domů, ale reverend za mnou přišel s tím, ať za ním jdu do sklepa. Říkal jsem si, že jestli mně tam bude ukazovat jeho “svatý grál”, tak mě to po předchozí zkušenosti u Chrise ani nerozhodí, proto jsem ho následoval. Došli jsme ale do velké společenské místnosti, kde si všichni už povídali, pili čaj a jedli sušenky. Přidal jsem se tedy k těm nigerijským klukům a ve vedlejší místnosti jsme hráli šipky, stolní fotbálek a kulečník. To vše ale jenom do chvíle, než se rozpálil grill, který byl hned za kostelem na dvorku. To se zase všichni sešli pohromadě a jedli. Nejradši bych tam zůstal celý den.
Jejich pojetí “chození do kostela” mě strašně zaujalo. Komunita, kterou si tam lidé společně vybudovali, byla úžasná a snad bych na takové místo chodil rád i pravidelně. Ne kvůli masu nebo hrám, ale právě kvůli těm lidem. Všichni se tam měli rádi, povídali si spolu bez ohledu na věk, pohlaví nebo rasu a všichni se měli opravdu dobře. Oproti českým kostelům, kam dle mého osobního názoru chodí spousta lidí jen z povinnosti, aby se pak mohli rychle vrátit, dodělat vepřo knedlo zelo a zapnout Receptář, mi to přišlo jako nebe a dudy. Ty lidi tam totiž chodili rádi, a ne protože se to od nich jaksi očekává, když jsou křesťané a věří v Boha.
Další den jsem měl letět do Gruzie. Konečně. Čtyřdenní přestup byl u konce. Od bytu mé hostitelky to bylo jen 6 Km, proto jsem se rozhodl jít pěšky. Samozřejmě jsem opět nestíhal, takže v půli cesty, kdy mi došlo, že potřebuji ještě tak 2x více času, než mám, jsem začal stopovat. Po chvíli mi zastavili dva Pákistánci, kteří jeli vyzvednout kamaráda na letiště.
Z toho, jak jsem šel kus pěšky, jsem byl ale zpocený od hlavy až k patě. Na záchodě jsem se převlékl z dlouhých kalhot do šortek, vyždímal jsem triko, oblékl nové a když zahlásili poslední výzvu pro pasažéry mého letu, vyšel jsem k bráně. Poslední autobus se už pomalu rozjížděl. Sakra. Měl jsem ale štěstí na milou slečnu, která ho přes vysílačku zastavila.
V letadle se na mě většina pasažérů dívala úsměvem na tváři. Říkal jsem si, že ti Gruzínci jsou opravdu tak super milý národ, jak jsem o nich četl. Následně mi pán, co seděl vedle mě vysvětlil, že v Kutaisi, kam letíme zrovna sněží. Proto je moje triko s krátkým rukávem a šortky pobavily.
Seděl jsem u okýnka, takže po přistání jsem čekal, až všichni odejdou, abych si v klidu vytáhl batoh a mohl také jít. V řadě se na mě jedna dívka pořád usmívala a nakonec se ke mně i posadila. Dali jsme se do řeči a po chvíli mi nabídla, že mě sveze jejím autem do Tbilisi, kam jsme měli oba namířeno. Ještě jsem ani nevystoupil z letadla a gruzínská pohostinnost se na mě doslova vrhla. Po cestě k autu jsme nabrali ještě jedno německého youtubera a naše pětičlenná posádka mohla vyrazit do hlavního města Gruzie.
Anna mi nakonec nabídla i místo k přespání, ale během cesty ji volala máma, aby se za ní zastavila a přespala tam. Rodina je pro Gruzínce velmi důležitá, takže se mi hned omluvila a pomohla mi najít dobrý hostel. Už tehdy jsem věděl, že si tam pobyt oproti původním 3 dnům prodloužím. Gruzie je totiž naprosto skvělá!
Jak dlouho jsem v Gruzii zůstal, jak jsme tam slavili Velikonoce a jak se stane, že najednou pracujete úplně sami v hostelu, se dozvíte příště…
