Stopem po světě
  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně

Stopem po světě

  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně
Z Tbilisi do Prahy

Jedu domů, oni do neznáma

od Lukáš Fabiánek 14. 7. 2018
od Lukáš Fabiánek 14. 7. 2018 0 komentář

Moje dovolená se blížila ke konci a musel jsem se vydat na cestu domů. Přede mnou bylo 2100 Km a zbývaly mi pouhé 3 dny, během kterých jsem zažil jeden velmi emotivní zážitek v Bělehradě, kde se utábořili syrští uprchlíci, kteří naopak z domova musí utíkat.

Hned na začátku jsem narazil na velký problém. Dostat se z Istanbulu. Na Hitchwiki(stopařská wikipedie) jsem si našel cestu, jak se dostat na dobré místo, odkud se dá stopovat, ale bohužel posledních pár zastávek metra bylo mimo provoz. Chtěl jsem jít pěšky, ale po chvíli vedle mě zastavil chlápek, který se mě lámanou angličtinou zeptal, jestli nepotřebuji pomoc (bílej turista na okraji Istanbulu asi není úplně častý jev). Vysvětlil jsem mu, kam potřebuji a on mě tam zavezl. 

V Turecku se stopuje opravdu lehce a je úplně jedno, na jak blbém místě stojíte. Vždycky vám po chvíli někdo zastaví. V mém případě to byl kamion. Ukázal jsem řidiči ceduli s nápisem Edirne, což je hraniční přechod s Bulharskem. Pokýval hlavou a já byl šťastný, že mám přímý odvoz. Sotva jsme se rozjeli, už mi nabízel sušenky a čaj, ale taky jsme znova zastavili. Řidič totiž sjížděl z dálnice. Svezl mě asi 500 metrů. 

Hranici Turecka s Bulharskem jsem projížděl s dalším kamioňákem. Poprvé jsem tedy zajel do speciální pruhu s označením “TIR”. Na turecké straně jsme projeli hladce pěti kontrolami. Hladce proto, že jim řidič pokaždé podal pas, ve kterém byla zastrčená pětieurová bankovka. Při poslední kontrole na bulharské straně mu ale došla trpělivost. Nepříjemná celnice chtěla 10 Euro. Normálně si o to řekla. Řidič odmítl, a tak musel hned na kontrolu. Ukázal mi, že je za 20 minut zpět a odešel. Zůstal jsem sám v jeho kamionu s klíčky v zapalování.

Po dvou hodinách jsem se šel podívat do kanceláře kam ho předtím zavedli. Řekli mi, že žádný takový řidič u nich nikdy nebyl. Vrátil jsem se zpět do kamionu a ještě chvíli čekal. Řidič pořád nikde. Došla mi trpělivost. Vzal jsem batoh a vyrazil pěšky asi 2 Km pěšky po silnici, která se napojovala na dálnici, kde už jezdily auta. Co se stalo s řidičem netuším.

S přespáním v Sofii jsem se dostal až do Bělehradu, hlavního města Srbska. Řidič mě vysadil kousek od autobusového nádraží. Z dálky jsem viděl park a v něm desítky stanů. Hned jsem si pomyslel, že si tam večer pověsím hamaku a ušetřím za ubytování. Bližší průzkum odhalil, že všechny stany patří syrským uprchlíkům, kteří byli zrovna kousek opodál ve velkém a hlučném chumlu. Vylezl jsem na menší zídku, abych viděl, co se děje. Dva z nich se tam surově bili. Surově myslím tak, že jeden klečel na druhém a mlátil ho hlava nehlava. Opodál lidé volali policii. Přijeli docela rychle, ale pro zmláceného muže už bylo pozdě. Zemřel. Policisté se ho pokoušeli oživit. Marně. Záchranná služba už jen potvrdila úmrtí a zabalila do pytle.

Uprchlický tábor v Bělehradě

Celou noc na hostelu se mi ta událost promítala v hlavě a nemohl jsem spát. Brzo ráno jsem tedy vyrazil na benzínku, abych přišel na jiné myšlenky. Cestu z města mi ale zkomplikovaly přípravy na městský maraton. K dálnici jsem díky uzavírkám musel dojet taxíkem. S několika řidiči jsem pak dojel Záhřebu. 

Vždycky jsem si myslel, že Chorvatsko je jenom moře a čeští turisté. Šeredně jsem se mýlil. Vnitrozemí je nádherné a Záhřeb bylo první město, kde se mi od návštěvy Tbilisi líbilo. 

Večer jsem si zašel na kebab, který mi doporučili na hostelu. Pracovala v něm mladá a velmi pěkná Chorvatka. Dal jsem se s ní do řeči a nechala mě připravit si ten kebab sám. Musím říct, že mě to bavilo (nejvíc asi řezání masa z otáčecího grilu). Protože už skoro končila, pomohl jsem jí uklidit venkovní posezení a pak jsme vyrazili do hospody za jejími kamarády. Objednal jsem si Ožujsko, načež mi místní Chorvat řekl, že příště mi objedná pivo, jaký jsem ještě nepil. Prý je nejlepší na světě. Těšil jsem se na nějaké chorvatské pivo z malého pivovaru nebo tak něco. Donesl mi Staropramen…

Ráno jsem se probudil a pršelo. Čekal jsem až přestane, ale už bylo skoro poledne a pořád lilo jak z konve. Koupil jsem si deštník, že vyrazím i v dešti. Deset minut na to začaly padat kroupy. Jelikož jsem musel druhý den být už v práci, koukl jsem se na odjezdy autobusů. Jeden jel za 10 minut do Vídně. Koupil jsem si lístek a do Rakouska dojel menším podvodem. Chtěl jsem totiž celou cestu urazit stopem. Bohužel mě tížil čas.

Ve Vídni jsem dostal nápad, že bych nemusel jezdit až do Prahy, protože byl už večer a je to dalších 350 Km, ale mohl bych jen přejet do Bratislavy a pracovat ze slovenské pobočky. Podíval jsem se na odjezdovou tabuli. Flixbus odjížděl za 5 minut ze stanoviště, kde jsem před chvílí stál. Vzal jsem to jako znamení a koupil si lístek.

Tím moje cesta končí. Zanechala ve mně spoustu skvělých zážitků, které mnohonásobně převažují těch pár negativních. Taky jsem objevil jedno potencionální místo, kde bych chtěl někdy bydlet nebo ho alespoň pravidelně navštěvovat. Což se mi zatím daří. V Gruzii jsem se znovu ocitl půl roku po první návštěvě.

I když to nebyla kdovíjak dlouhá cesta, tak musím říct, že mě trochu změnila. Vždycky jsem býval dost ostýchavý oslovit třeba cizí lidi na ulici, začít si povídat s někým v MHD apod. Tenhle blok postupně zmizel, když jsem se díky absenci telefonu musel neustále ptát lidí nebo si s nimi povídat, protože jsem neměl žádný displej, do kterého bych čučel a je to super. Mnohem zábavnější než scrollovat timeline nebo se dívat na obrázky a hashtagy.

Příští články budou už konečně o předposledním výletu do Íránu a pak bych rád sepsal něco většího než jen článek o mé malé pěší pouti z Prahy do Brna. Takže se nemusíte bát, že se ve frontě na banány nebo třeba toaletní papír budete nudit.

Bělehrad
0 komentář
0
FacebookTwitterGoogle +Pinterest
Lukáš Fabiánek

Jsem malý dobrodruh s velkými plány. Často o nich jen mluvím, ale když je začnu už realizovat, tak to stojí za to. Většinou jezdím stopem a snažím se spíše cestovat do zemí, které jsou kulturně odlišné od té naší nebo evropských obecně. A ještě něco... Ananas na pizzu patří!

předchozí článek
Skvělí Turci a špatnej kebab
následující článek
Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

Zanechte komentář Zrušit odpověď

Uložit moje údaje pro příští použití komentářů.

O mně

O mně

Lukáš Fabiánek

Jednou jsem chtěl zažít dobrodružství, tak jsem zkusil stopování. No a teď tak jezdím skoro po celém světě.

Zůstaň v kontaktu

Facebook Twitter Instagram Youtube Wechat

Moje cesty

  • Ostatní
  • Do Barcelony a zpět
  • Na Balkán
  • Cestování v Česku
  • Autostop d'Italia
  • Z Tbilisi do Prahy
  • Stopem po Íránu

Nejčtenější

  • 1

    Odvrácená strana Říma

    3. 4. 2018
  • 2

    Stopem v policejním autě

    9. 4. 2018
  • 3

    Mek(k)áč cestovatelů

    21. 3. 2018
  • 4

    Jak jsem pracoval v hostelu

    13. 6. 2018
  • 5

    Se zápalem plic po Maroku

    23. 4. 2018

Destinace

Baku Barcelona Berlín Bratislava Brno Bělehrad Chefchaouen Chiatura Esfahán Fez Florencie graz Istanbul Kutaisi Lago di Garda Larnaca Marrákeš Milán Monako Neapol Ohrid Padova Pisa Podgorica Praha Radožda Samsun Sarajevo Shkodër Skopje Svitavy Tabríz Tbilisi Teherán Tiranë Unkovice Varšava Vídeň Záhřeb Řím

Hledat na webu

Sleduj moje cesty na Instagramu!

No images found!
Try some other hashtag or username
  • Facebook
  • Twitter
  • Instagram
  • Youtube
  • Email

Zpátky nahoru

Další příběhyx

Mek(k)áč cestovatelů

21. 3. 2018

Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

9. 4. 2019

Prstem se na stopaře neukazuje!

1. 3. 2018