Stopem po světě
  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně

Stopem po světě

  • Domů
  • Moje cesty
    • Stopem po Íránu Z Tbilisi do Prahy Autostop d’Italia Cestování v Česku Do Barcelony a zpět Na Balkán Ostatní
      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Esfahánu přišel o peněženku

      17. 3. 2019

      Stopem po Íránu

      Učil jsem v íránské školce

      14. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      První dojmy z Íránu

      3. 11. 2018

      Stopem po Íránu

      Jak jsem v Ázerbájdžánu pašoval drogy

      6. 8. 2018

      Stopem po Íránu

      Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

      24. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jedu domů, oni do neznáma

      14. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Skvělí Turci a špatnej kebab

      7. 7. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem pracoval v hostelu

      13. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Jak jsem byl offline v Tbilisi

      7. 6. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Grilování v kostele a gruzínská pohostinnost

      30. 5. 2018

      Z Tbilisi do Prahy

      Prokletá letiště a úchyl

      27. 5. 2018

      Autostop d’Italia

      Ze stopaře hrdinou!

      6. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Italové a jejich stávky

      4. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Odvrácená strana Říma

      3. 4. 2018

      Autostop d’Italia

      Mek(k)áč cestovatelů

      21. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Do třetice všeho… ukradeného

      17. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem byl osamělý

      14. 3. 2018

      Autostop d’Italia

      Jak jsem poprvé spal v hamace

      5. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem v policejním autě

      9. 4. 2018

      Cestování v Česku

      Stopem k volbám

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Jak jsem našel své druhé já

      3. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Svezu tě, když mi pohlídáš děti

      2. 3. 2018

      Cestování v Česku

      Prstem se na stopaře neukazuje!

      1. 3. 2018

      Do Barcelony a zpět

      Moje stopovací poprvé

      20. 2. 2018

      Na Balkán

      Vagabund na Balkáně

      5. 5. 2019

      Na Balkán

      Jak mi Poláci zachránili v Makedonii zadek

      9. 4. 2019

      Na Balkán

      Ahoj, jsem Lukáš, opravář kamionů

      7. 4. 2019

      Ostatní

      Se zápalem plic po Maroku

      23. 4. 2018

  • Jak stopovat
  • O mně
Z Tbilisi do Prahy

Jak jsem pracoval v hostelu

od Lukáš Fabiánek 13. 6. 2018
od Lukáš Fabiánek 13. 6. 2018 0 komentář

Do Tbilisi jsem se naprosto zamiloval a nechtělo se mi odjet pryč. Když jsem tedy dostal možnost pracovat na chvíli v jednom hostelu, tak jsem nabídku s radostí přijal.

Ještě předtím jsem ale prvních pár dní strávil na hostelu, který považuji za jeden z nejlepších, v jakém jsem kdy byl. Jmenoval se Marco Polo Hostel a za dobu, kterou jsem tam strávil se jeho hodnocení na Hostelworld vyhouplo z 9,8 na 9,9. Bohužel jsem z něho musel kvůli dvěma extrémně chrápajícím Němcům předčasně odejít.

Našel jsem si nejlevnější místo v okolí, ale po jedné noci jsem se opět musel přemístit. Tentokrát to bylo díky strašnému zápachu. Chvíli jsem se jen tak toulal po městě až jsem došel do ruské čtvrti města, kde jsem našel směšně levný hostel, který ale vypadal velmi pěkně.  Navíc v něm pracoval jeden z nejvíc cool lidí, jaké jsem měl tu čest poznat – Misho.

Misho byl majitel a zároveň jediný pracovník v hostelu. Hned po příjezdu mě upozornil, abych večer nikam nechodil, protože chystá “Cha-cha night”. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, zatancovat si. V tanečních mě cha-cha bavila. Misho měl ale na mysli něco jiného než svižný latinskoamerický tanec. Chacha je totiž gruzínská hroznová brandy. Večer jsme začali ve složení: já, Misho, dva Švédi, Něměc, Australan a jedna Ruska. 

Ve dvě ráno jsem zbyl už jen já, Němec a Misho, který si postěžoval, že potřebuje odpoledne do banky, ale nemůže, protože je v jeho vlastním hostelu jako ve vězení. Nabídl jsem se, že mu to tam tedy pohlídám. Misho na to řekl jen “OK”, podal mi tablet s rezervačním systémem a dal mi klíče. Ráno tam už nebyl.

Nepřišel ani další dva dny. Vůbec mi to ale nevadilo. Práce v hostelu mě bavila, leč umývání záchodu a koupelny nebylo úplně super. Po večerech jsem ale držel tradici Chacha night (tak trochu jsem doufal, že kdyby se Misho nevrátil, najdu jiného blázna, co si vezme hostel na starost).  Třetí den časně z rána se ale ve dveřích objevil Misho, vzal si zpátky tablet, klíče a vysvětlil mi, že se ještě stavil za rodinou. Za tuto malou pomoc jsem pak nemusel platit za ubytování.

Nakonec ale přišel ten smutný den, kdy jsem musel Gruzii opustit. Počet dní z mé dovolené se rapidně snižoval a musel jsem vyrazit zpátky domů. Cestou do Turecka jsem se ještě stavil v Batumi, kde jsem oslavil Velikonoce. 

Pro Gruzínce je tento svátek trochu jako pro Američany den Díkuvzdání. Sejdou se rodiny, přátelé a celý den se jenom jí, pije a vypraví se historky. Naše oslava na hostelu byla ale poněkud skromná. Jenom jsme pili a ťukali s vejci, což je místní velikonoční tradice. Celé to spočívá v tom, že si vezmete vejce a musíte s ním ťuknout o vejce soupeře tak, aby vám neprasklo (vždycky jedno praskne). Poražený pak musí vejce sníst. Podařilo se mi vyhrát 6x v řadě, takže jsem se vejcím vyhnul, nemám je totiž rád.

Velikonoční radovánky v Gruzii
Tbilisi
0 komentář
13
FacebookTwitterGoogle +Pinterest
Lukáš Fabiánek

Jsem malý dobrodruh s velkými plány. Často o nich jen mluvím, ale když je začnu už realizovat, tak to stojí za to. Většinou jezdím stopem a snažím se spíše cestovat do zemí, které jsou kulturně odlišné od té naší nebo evropských obecně. A ještě něco... Ananas na pizzu patří!

předchozí článek
Jak jsem byl offline v Tbilisi
následující článek
Skvělí Turci a špatnej kebab

Zanechte komentář Zrušit odpověď

Uložit moje údaje pro příští použití komentářů.

O mně

O mně

Lukáš Fabiánek

Jednou jsem chtěl zažít dobrodružství, tak jsem zkusil stopování. No a teď tak jezdím skoro po celém světě.

Zůstaň v kontaktu

Facebook Twitter Instagram Youtube Wechat

Moje cesty

  • Ostatní
  • Do Barcelony a zpět
  • Na Balkán
  • Cestování v Česku
  • Autostop d'Italia
  • Z Tbilisi do Prahy
  • Stopem po Íránu

Nejčtenější

  • 1

    Odvrácená strana Říma

    3. 4. 2018
  • 2

    Stopem v policejním autě

    9. 4. 2018
  • 3

    Mek(k)áč cestovatelů

    21. 3. 2018
  • 4

    Jak jsem pracoval v hostelu

    13. 6. 2018
  • 5

    Se zápalem plic po Maroku

    23. 4. 2018

Destinace

Baku Barcelona Berlín Bratislava Brno Bělehrad Chefchaouen Chiatura Esfahán Fez Florencie graz Istanbul Kutaisi Lago di Garda Larnaca Marrákeš Milán Monako Neapol Ohrid Padova Pisa Podgorica Praha Radožda Samsun Sarajevo Shkodër Skopje Svitavy Tabríz Tbilisi Teherán Tiranë Unkovice Varšava Vídeň Záhřeb Řím

Hledat na webu

Sleduj moje cesty na Instagramu!

No images found!
Try some other hashtag or username
  • Facebook
  • Twitter
  • Instagram
  • Youtube
  • Email

Zpátky nahoru

Další příběhyx

Odvrácená strana Říma

3. 4. 2018

Stopování v Evropě? Nuda. Co třeba Írán?

24. 7. 2018

Jak jsem byl offline v Tbilisi

7. 6. 2018