Tehdy mi to v tom šoku a přílivu adrenalinu nedošlo, ale moje cesta z Itálie mohla být úplně ta poslední. S přibývajícími kilometry roste riziko nehody a prací stopaře je občas také udržovat řidiče při vědomí. Mě se to moc nepovedlo, ale nakonec vše dobře dopadlo a dojeli jsme v pořádku.
Poslední týden v Itálii jsem chtěl věnovat odpočinku, tak jsem se rozhodl, že ho strávím na východním pobřeží u moře. Nevyšlo to a skončil jsem na tom západním v menším městečku, které se jmenuje Viareggio. Podařilo se mi sehnat bydlení na lodi, kterou jsem měl celou pro sebe a k pláži to bylo jen 15 metrů. Jako správný “beach boy” jsem se tam tedy většinu dní jen poflakoval. Nebyl to ale úplně dobrý nápad. Spálil jsem si záda tak moc, že jsem nemohl nosit ani batoh. Noční můra všech baťůžkářů.
Za 3 dny jsem měl být v práci, tak jsem vyrazil zpátky domů. Po cestě jsem se ještě na hodinu zastavil v Pise, vyfotil si pár turistů a jel směrem na sever. Moc se mi nedařilo. Lidi málo zastavovali, dvakrát jsem měl problém s policií a nakonec jsem se zasekl před městem Padova. V parčíku na benzínce jsem si udělal improvizované lůžko, ale po chvíli jsem se musel pakovat pryč. Vyhnali mě totiž komáři a pavouci.
Odebral jsem se tedy na benzínku, kde jsem zaplatil 50 centů za ubytování na záchodě. Levněji sem ještě na placeném místě nespal. Měl jsem pro sebe vlastní kabinku, místnost voněla, bylo tam teplo a hlavně žádný hmyz. Dvakrát za noc mě teda vykonáváním potřeby vzbudili další návštěvníci, ale dalo se to přežít. Na Google jsem tomuto místu udělil 4 hvězdy (pět jsem nedal za hlasitý osvěžovač vzduchu).
Další den jsem měl opět smůlu. Večer se mi ale podařilo dokodrcat se do Rakouska. Chtěl jsem hned oslovit všudypřítomné Čechy, jenže to by nesměli v televizi na benzínce dávat čtvrtfinále Mistrovství Evropy ve fotbale. Itálie proti Německu. Vytáhl jsem z batohu čepici Juventusu a řekl si, že zápas dokoukám do konce a dál pojedu až ráno. Přisedl jsem si ke dvěma staříkům. Byli to Češi, a taky se chtěli dívat na fotbal.
Ve druhém poločase se mi je podařilo přemluvit, aby mě vzali do Brna. Jeli totiž do Olomouce. Zápas skončil výhrou Německa v penaltovém rozstřelu, takže jsme mohli vyrazit. Oba muži stěhovali dceru z Itálie na Moravu, což znamenalo, že jsem seděl v dodávce na prostředním sedadle mezi řidičem a spolujezdcem, který po pár set kilometrech usnul. Není se čemu divit. Fotbalová pauza byla první přestávkou po 800 kilometrech.
Před Mikulovem jsem začínal pomalu usínat i já. Na chvíli jsem zavřel oči. Hned mě ale probral zvuk troubení. Jeli jsme v levém jízdním pruhu a proti nám se řítil malý Volkswagen Golf. Na mého řidiče přišel mikrospánek. Instinktivně jsem hrábl po volantu a stočil dodávku na správnou stranu a bezpečně ji zařadil do našeho pruhu. To už byl vzhůru i řidič.
Zastavili jsme hned na první benzínce. Já si koupil Red Bull s malou flaštičkou vodky a řidič si dal dvě kafe a energetický nápoj. Měl jsem silnou obavu, že teď místo mikrospánku dostane infarkt, tak jsem se pro jistotu posilnil ještě dalším drinkem. Naštěstí jsme do Brna dojeli v pořádku.
Vím, že je to takové “co by kdyby”, ale pořád si říkám, že kdybych nebyl fotbalový fanoušek a nefandil na EURO 2016 Itálii, tak bych k nim nikdy nenastoupil a nezabránil srážce s autem nebo se stromem, pokud by se nám auto v protisměru vyhnulo. Jasně mohlo by se to pak stát úplně jinak, ale ten řidič byl extrémně unavený, takže si myslím, že by to stejně dopadlo hrozně. Ale to se už nikdy nedozvím. Ani nechci. Jsem rád, že jsem tam tehdy seděl a stal jsem se na chvilku hrdinou.
