Zrovna když jsem si začal myslet, že by mohla moje cesta na Balkán vyjít, stala se mi opět další nepříjemná záležitost. Znova jsem byl okraden a přede mnou tak ležel nelehký úkol. Dostat se domů.
Cesta do Albánie
Ještě na hostelu v makedonské Radoždě jsem potkal jednoho Holanďana, který měl stejnou cestu jako já a vlastní auto. Řešení této rovnice bylo tedy jasné. Jordi mě sveze do hlavního města Albánie a já mu během cesty budu dělat společnost. Úkol to nebyl úplně snadný. Rozmluvit Jordiho mi dalo dost zabrat. Toto je třeba jedna z těch pozitivních věcí, co mi dalo stopování. Dokážu se bavit úplně s kýmkoliv a téměř o čemkoliv. Pokud mám náladu teda. Občas se mi fakt nechce.
V Tiraně, hlavním městě Albánie, jsem bydlel skoro na kraji města u jednoho chlápka přes Couchsurfing. Cesta pěšky do centra mi trvala asi 90 minut svižnější chůzí, ale to mi nevadilo. Okrajové části měst mám docela rád. Dá se tam levně nakoupit, najíst a potkat víc místních než v turisticky přeplněných centrech. Takhle jsem taky poznal jednu dívku, která chodila s nějakým slavným albánským fotbalistou a slíbila mi VIP lístky na víkendový fotbalový zápas mezi domácími Partizani a týmem Flamurtari.
Jak jsem se stal vagabundem
Večer jsem měl jít na fotbalový zápas, takže jsem se chtěl ještě najíst. Vybral jsem si jedno menší bistro vedle hlavního náměstí. Seděl jsem na venkovní zahrádce, užíval si slunný letní den a pozoroval procházející albánské dívky, které jsou skoro všechny neskutečně nádherné. Bistro nemělo obsluhu, takže jsem musel jít platit ke kase. Ta byla od mého stolu vzdálená asi 2 metry. Vytáhl jsem tedy hotovost, peněženku nechal na stole a odešel k obsluze. Když jsem se po pár vteřinách vrátil. Peněženka byla fuč.
Samozřejmě jsem v ní měl všechny zbývající peníze, protože jsem po jídle chtěl jít do směnárny a vyměnit albánské leky za eura. Batoh mi naštěstí nevzali, takže o to nejdůležitější jsem nepřišel. Kdyby mi totiž ukradli i pas, bylo by dost obtížné se dostat z Albánie pryč. Neměl jsem peníze na jídlo, vodu, ubytování, prostě na nic. K mému štěstí jsem v batohu měl pár českých sladkostí, které jsem po zbytek cesty konzumoval. V rozdělování porcí jsem se značně inspiroval filmem Marťan, kde Matt Damon krájel jednu bramboru, aby mu vydržela na několik dní. U mě byl jen rozdíl v tom, že jsem měl Margot, Banánky v čokoládě a Sójový suk.
Cesta z Balkánu domů
Chvíli jsem panikařil. Zkoušel jsem oslovit procházejícího policistu, ale neuměl Anglicky. Najednou nikdo neuměl. Když mě to přešlo, řekl jsem si, že si sepíšu postup kroků, co teď musím udělat. Nakonec jsem se vzmohl jenom na “Dostat se domů”. A přesně tímto heslem jsem se následně řídil. Místo na fotbal jsem zamířil na okraj města k místu, kde bych mohl mít šanci stopnout nějaké řidiče. Jako naschvál kolem mě zrovna projel autobus hostí.
Jako první mi zastavili policajti a svezli mě kousek dál na lepší místo, kde jsem ihned zmerčil auto s německou poznávací značkou. K mé smůle bohužel zůstávali v Albánii, ale svezli mě alespoň do Skadaru. Dál jsem popojížděl spíš po pár kilometrech. Zdálo se, že nikdo nechce jet k černohorským hranicím.
Kolem půlnoci začalo jít do tuhého. Neustále ke mně sbíhali divocí psi a já neměl nic, čím bych je odháněl. Ze začátku fungovala blikající LED dioda u telefonu, ale na to si během pár minut zvykli. Šel jsem v naprosté tmě podél silnice a slyšel jen jejich psí dýchání a vrčení. Provoz byl téměř nulový. Jako poslední záchranu jsem zkusil hlasitý a nepříjemný zvuk. Defaultní zvonění budíku u mého telefonu Huawei se osvědčilo. Psy to zastrašilo. Ještě jsem měl v rukávu jedno eso a to začít zpívat písničky od kapely Kryštof. Nechtěl jsem ty psy ale zabít. Chvíli na to mě zachránil David (ne Michal), který jel do Černé Hory. Splnil jsem si tedy dnešní cíl – dostat se z Albánie.
Chorvatské duhové štěstí
David, který mě zavezl kousek za hranice Černé hory mi zastavil na místě, o kterém řekl, že je teď zavřené a rozhodně mě tam nikdo nebude rušit. Ve tmě jsem toho moc neviděl, ale byla tam nějaká budova s parkovištěm a za ní travnatá plocha. Celý pozemek byl ohraničený plotem, takže jsem měl alespoň nějakou ochranu od psů. Ráno jsem si poskládal stan a koukal, kde to vlastně jsem. Spal jsem za krematoriem. Měl pravdu. Tam mě už nikdo fakt vyrušit nemohl. Pár minut potom co jsem toto místo opustil, se z hlavní budovy krematoria začalo kouřit. Neznal jsem ale RIP.
Jeden hodný taxikář mě pak zadarmo svezl do Podgorici, kde se na mě usmálo štěstí. Zastavil mi Chorvat Luka jako Luka Modrič (takhle se mi představoval). Původně mi slíbil odvoz na nějakou větší benzínku nebo lepší místo ke stopování za městem. Po chvíli kdy jsme si povídali, mi prozradil, že vlastně jede až do Bosny a Hercegoviny a vysadí mě v Sarajevu, protože tam zastavoval. Chtěl si mě prvně totiž prověřit, jestli nejsem zločinec nebo ještě hůř fanoušek Star Treku. Těsně před Sarajevem z něj pak vypadlo, že bydlí v Záhřebu, a když počkám až mu skončí rande, tak mě tam odveze. Luka měl v hlavním městě Bosny schůzku s nějakým pánem ze seznamky pro gaye. Měl jsem tedy pár hodin, abych si Sarajevo prohlédl.
Po cestě do Záhřebu se mi pak Luka přiznal, že měl rande dokonce dvě. Svůdník jeden. To druhé ale byla hrozná katastrofa. Chlápek, se kterým se setkal, byl prý až moc teplej. Oba jsme se tomu zasmáli.
S Lukou jsme dohromady strávili v autě něco kolem 10 hodin a celou dobu ani jeden z nás nezmlknul. Dost jsme si sedli a stali se z nás přátelé. Když jsme dojeli do hlavního města Chorvatska, poprosil jsem ho, jestli mi zastaví někde na kraji města, kde bych si mohl v parku postavit stan a přespat tam. Rád by mi prý nabídl přespání u něj, ale protože bydlí s mámou (mají velký barák), tak nechtěl, aby si myslela, že si tam vodí děti. Haha vtipný. V parku mě ale spát nenechal. Půjčil mi asi 200 kun s tím, že až se vrátím domů, tak mu je pošlu. Našel jsem si tedy nějaký hostel a ještě mi zbylo ráno na snídani.
Aby toho nebylo málo, tak ráno mi ještě napsal, že veze bráchu někam za rodinou a může mě vzít na dobrou benzínku za městem. Ten člověk byl prostě zlatej!
Zatracený FlixBus
Ze Záhřebu jsem se celkem rychle dostal do Štýrského Hradce, a protože jsem měl dost času, rozhodl jsem se, že si město trochu projdu. Vůbec jsem nelitoval. Centrum je velmi nádherné. O pár hodin později jsem toho ale trochu změnil názor. Dostat se stopem z města byla docela fuška, stálo mě to hodně chození, nervů a především spoustu času. K tomu všemu se mojí následné řidičce podařilo přejet benzínku, kde jsem chtěl vystoupit a další byla dost tragická. Jednak byla v druhém jízdním směru, takže polovina lidí jela na druhou stranu než já a druhá půlka jezdila jen do Vídně. Tam jsem nakonec taky skončil.
Už bylo dost pozdě večer. Napsal jsem tedy kamarádovi, jestli by mi nekoupil lístek na Regiojet do Prahy. Souhlasil, ale ještě mi poradil, abych jel spíš FlixBusem, protože bych nemusel tak dlouho čekat. Načerno jsem tedy dojel na nádraží, odkud měl autobus jet. Stihl jsem to tak tak. Asi minutu před odjezdem. Autobus ale nikde. Měl zpoždění. Což se dá pochopit. Jel až ze Záhřebu.
Asi po 2 hodinách za námi přišel chlápek od FlixBusu a oznámil nám, že autobus tu vlastně je celou dobu, ale porouchal se, takže dál nepojede. Vrácení peněz jde udělat jen přes e-mail a pokud se chceme dostat domů, musíme si nějak poradit. Naštěstí jsem se během čekání skamarádil s Češkou Johankou. Společnými silami jsme si pak koupili lístky na další autobus, který měl odjíždět až skoro o půlnoci. Ona platila a já použil můj telefon s internetem.
Do Prahy jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní. Byl jsem doma. Zvládl jsem to.
Na závěr
Možná to teď bude znít trochu šíleně, ale musím říct, že od okamžiku, kdy mi ukradli peněženku, jsem si tu cestu užíval mnohonásobně víc, než kdykoliv předtím. Balkán je super, ale až tady mě to pořádně začalo bavit. Musel jsem se bez peněz dostat domů, zajistit si místo ke spaní, jídlo, vodu atd. To všechno se mi podařilo a byla to neuvěřitelná sranda. Navíc ten pocit, že se o sebe dokážete postarat a můžete se na sebe spolehnout, je naprosto k nezaplacení. Poprvé jsem si připadal, že doopravdy cestuji.
Můžete asi namítnout, že bez Luky, kamaráda Tomáše, Johanky a všech dalších lidí, co mě svezli, bych to nezvládl. To je samozřejmě pravda. Jsem jim za to neskonale vděčný. Ale kdybych zůstal stát v Tiraně na náměstí a smutnil, že mě chudáčka okradli, tak se nic z toho nestane. A o tom to je. Nebát se jít do věcí po hlavě, protože to vždycky nějak dopadne. Ne vždy to vyjde úplně růžově, ale vždycky se aspoň někam posunete. Což je lepší než být pořád na místě.
