Jelikož jsem si nechával Teherán až na konec mé cesty, tak jsem se v něm nezdržel moc dlouho. Stihl jsem jen potkat jednoho Čecha na hostelu a koupit si letenku ze Šírázu do Teheránu, abych ušetřil několik dní a mohl si ke konci cesty víc užít Írán.
Měl jsem tedy plán, což mě trochu svazovalo, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že ze Šírázu bych jel zpátky stopem minimálně 2 dny. Díky letu jsem si mohl užívat Írán o něco déle a to u mě tento závazek zase vyvažovalo.
Stopování je v Íránu vážně jednoduché, akorát spousta řidičů často volí pomalejší a hlavně neplacenou silnici, která se line podél dálnice a sem tam odbočí k přilehlým městům. Proto je tam cestování dost pomalé. Ale ani na dálnicích to není žádná sláva. Snad s žádným řidičem jsem nejel víc jak 110 Km/h.
Do Isfahánu jsem dojel těsně po setmění a v jedné kavárně, kde jsem se připojil na internet, jsem potkal dvě ženy, které byly zvědavé a vyptávaly se, odkud jsem, co dělám v Íránu apod. Na oplátku jsem se vyptával zase já jich. Byly to učitelky angličtiny ve školce. Jedna z nich byla přímo zakladatelka a ředitelka té školky. Vykládaly mi, jak překonaly spousty problémů s úřady, protože se snaží učit moderními metodami, které nebyly úplně tak “Iran friendly”. To mě velmi zaujalo, tak jsem se hned nabídl, že bych mohl dětem udělat přednášku o České republice a tradicích u nás. Moje nové kamarádky byly tak nadšené, že trvaly na tom, že mě zavezou až před dům Bahar, kterou jsem poznal přes Couchsurfing a měl jsem u ní bydlet.
U Bahar jsem se potkal s dalším Čechem. Jmenoval se Jiří. Tedy… spíš “Džiri”, protože jeho jméno bylo pro Íránce těžko vyslovitelné. To moje ostatně taky. Nejčastěji mě oslovovali “Lukóse”.
Společně jsme pak šli na grilovací párty ke kamarádům naší hostitelky, kde jsme úplnou náhodou potkali dalšího Čecha, který mi byl už od počátku velmi povědomý. Po chvíli jsem si vzpomněl. Byl to chlápek, který se mnou čekal v Praze na ambasádě, kde jsme si vyřizovali víza. Šance, potkat se v tak velké zemi jako je Írán, v jednom městě a ve stejný den, se musí rovnat snad výhře v loterii. Během 3 dnů jsem tedy potkal 3 Čechy, toho posledního, aby nás bylo dohromady pět, jsem ale už nenašel. I přesto jsem si připadal jako v Chorvatsku. Všude samí Češi. Aspoň že ti Poláci tam nebyli.
Možnost učit děti ve školce mě postavila před volbu, zda pokračovat do dalšího města nebo zůstat v Isfahánu déle. Rozhodování mi trvalo vlastně jen chvíli. Zůstal jsem a nechal si letenku ze Šírázu propadnout. Vlastně jsem to tak nějak věděl, že k tomu dojde. To, že si nedělám plány má nějaký důvod a tím je možnost, rozhodovat se za pochodu, co budu dělat a co ne. Nemít totiž plán, je nejlepší věc, co můžete při cestování udělat.
Ve školce to bylo úžasné. Děti třeba strašně zajímalo, odkud jsem, akorát vůbec neměly ponětí o existenci nějaké Evropy, natož České republiky, takže jsem se domluvil s učitelkou, která překládala, aby jim řekla, že jsem z jiného světa. Neměli totiž nikde žádnou mapu světa, kde bych jim naši malou zemičku ukázal. Když jsem jim pak persky řekl, že miluju jídlo Fesendžán, byly moje. Stihl jsem je ještě naučit pár anglických slovíček a procvičit si s nimi to, co už uměly. Jejich úroveň angličtiny ale byla založena jen na větách, které se natvrdo naučily, ale chápaly alespoň, kdy je říkat. Do každé třídy jsem tedy přišel za bouřlivého “Héééélou, hau áááááár jůůů”. Moc jsme si tedy nepokecali.
