Při jedné z mých cest mezi Prahou a Brnem mi zastavila sympatická mladší řidička, která mi hned na uvítanou sdělila, že mě sveze, ale jen pod jednou podmínkou. Musím jí v autě zabavit děti, které se spolu neustále praly a křičely po sobě. Měla jich prý už plné zuby a chvíli i přemýšlela, že je v tom McDonaldu, kde mě nabrala, nechá.

Dvě hodiny jsem tedy seděl na zadní sedačce mezi zhruba tříletou holčičkou a pětiletým chlapcem. Hádky a šarvátky přestaly téměř okamžitě, co jsem se usadil. Děti totiž dostaly novou společnou hračku. Mě. A jak je u nich obvykle zvykem, rozhodly se ji pořádně otestovat.

A tak se ze mě stal fackovací, boxovací, štípací a kousací panák a zároveň utěrka hektolitrů slin, které produkovala převážně mladší dívenka. Jejich máma byla však spokojená. Nemusela každých 30 vteřin odpovídat na stupidní dotazy a okřikovat je. Soustředila se na řízení a zbytek přenechala mně.

Stopování není jen o tom se zadarmo svézt, ale i tom, že něco dáváte. V tomhle případě jsem slečně hlídal děti, jindy musím konverzací udržovat řidiče vzhůru nebo jen dělám společnost někomu, kdo musí jet sám. Ne vždy je nutné platit materiálně. Dobrý skutek totiž může mít kolikrát větší hodnotu než pár stovek.

Když jsem Gruzii opouštěl, měl jsem krom kocoviny i bolest v srdci. Ačkoliv jsem tam strávil cca týden, tak si mě ta země naprosto získala. Ať už to jsou úžasný lidičky, skvělé jídlo, netknutá příroda, balkóny a architektura nebo prostě obecná mentalita, něco mě tam pořád láká. Láká mě to tam až tak moc, že bych tam chtěl někdy bydlet.