V Evropě je určitě ještě horda míst, který jsem neviděl (třeba Balkán), ale tak nějak mě tam to stopování už nebavilo. Všude je to vesměs stejné, takže jsem začal hledat místo, kde to bude jiné. Volba padla na Írán. Zní to nebezpečně, ale není a je to kousek od Gruzie, kam jsem se chtěl znova podívat. Tak hurá na to!
Ještě než se dostanu k samotné cestě, rád bych popsal, jak mě to vůbec napadlo. Původní idea totiž vznikla, když jsem byl poprvé v Gruzii a po cestě z Kutaisi do Tbilisi jsem si všiml dopravního značení “TEHRAN 1290 Km”. Tehdy jsem si řekl, že by muselo být úplně super, dojet tam stopem přímo od té cedule. O pár měsíců později jsem tam stál a tu myšlenku realizoval.
Začal jsem v Praze a stopem vyrazil do Ostravy, kde jsem přespal přes Airbnb u jedné slečny, která mi dala klíče a oznámila, že se vrátí ve 04:00 a jiný nemá, takže jí musím otevřít. Jako omluvu mi ráno přichystala snídani. Nakládané chilli okurky z Lidlu (skoro jako domácí, doporučuji). Po tomto vydatném jídle jsem vyrazil na letiště do Varšavy a celkem spontánně se ke mně přidala kamarádka Zuzka, která se ve Varšavě pak otočila a jela vlakem zpátky. Takový lidi zbožňuji a mám je nejradši.
V Gruzii jsem měl jasný plán. Prohlédnout si Kutaisi, navštívit jeden klášter, starou lanovku a samozřejmě moje oblíbené Tbilisi.
V Kutaisi se mi podařilo najít ubytování přes Couchsurfing. Zatímco jsem tedy čekal na moji hostitelku, pobýval jsem v jedné malé kavárničce úplně bokem od centra. Když přišla Esther, dívka z Nigérie studující v Gruzii medicínu, vyrazili jsme do města. Po několika hodinách jsem zjistil, že nemám telefon. Naštěstí jsem ho našel v oné kavárně, kde na mě už dvě hodiny po zavírací době čekal číšník. O několik týdnů později jsem pak zjistil, že mi obsluha té restaurace nechala v telefonu vzkaz. Konkrétně video. Co říkají to nevím…
Časně ráno jsem z Kutaisi vyrazil do města Chiatura, kde se nachází jedno z největších nalezišť manganu na světě, a také velmi stará lanovka, kterou se dopravují místní lidé do dolů, či jiných částí města. Vlézt do ní, je zážitek jen pro otrlé, protože jednotlivé kabiny reflektují jednu typickou gruzínskou vlastnost, která je nechává v klidu, dokud věci jakž takž fungují a opravy začnou řešit, až když se něco úplně rozbije. V tomhle případě tedy budou jezdit tak dlouho, než to spadne. Navíc jediný správce lanovky není ani žádný strojař, ale spíš takový kutil amatér. Posuďte sami.
Další zastávkou dne bylo posvátné místo Katskhi pillar, které se nachází nedaleko města Chiatura. Jedná se o 40 metrů vysoký kamenný monolit, na jehož vrcholu se nachází maličký klášter, ve kterém žije mnich Maxim. Žije tam sám a dolů šplhá jen 2x týdně, aby se pomodlil s ostatními mnichy. Moc se o něm neví, ale jednomu fotografovi dovolili vylézt nahoru a vyfotit si ho. Než ho pustili, musel se v dolním klášteře po 4 dny modlit 7 hodin denně. Následně byl v puštěn ke kovovému žebříku, což je jediná cesta nahoru i dolů.
Většina lidí sem jenom přijde, podívá se na onen žebřík a jedou zpátky. Věřící se ještě mohou pomodlit v kapli. Jenže já ne. To není úplně můj styl. Měl jsem totiž žízeň a prázdnou flašku na vodu, takže když jsem z okna slyšel cinkot talířů, zaklepal jsem na dveře. Skončilo to tak, že mě tamní mniši pozvali na večeři, které se účastnil i nemocný Maxim. Proto byl taky dole. Anglicky však mluvil jen jeden z nich. Dlouho jsme se po skromném jídle otevřeně bavili o víře, a já mu ještě asi hodinu vykládal, co je nového ve světě, protože neměli internet, a také nesměli opustit klášter. Nakonec jsme se všichni pomodlili za mrtvé oběti obrovského zemětřesení, jenž tehdy zasáhlo západní Írán, což mě strašně dojalo, protože už v tu dobu jsem tam měl nějaké kamarády a pár z nich bylo z této oblasti.
Při odchodu jsem jim dal na památku pohled Prahy a dostal jsem za to krásné jablko, což je snad jediné ovoce, které nejím. Nemohl jsem ale odmítnout a nakonec ho i zkusil. Musím říct, že bylo výborné. Červená jablka už tedy jím.
Když jsem se vracel z Katskhi, seznámil jsem se čtyřmi okouzlujícími dívkami, jenž se prý celou cestu v gruzínštině hádaly, která si mě vezme. S těmi, co jsou na sociálních sítích si občas píšu dodnes. Proč to ale zmiňuji? Protože když jsem na Facebooku uveřejnil video, které mi natočila obsluha z té kavárny, jedna z nich mi pod to napsala, že ta vysmátá paní je její teta. Jak je ten svět malý, že?
S dívkami jsem se rozloučil, jelikož se chtěly podívat do Chiatury, kde jsem už byl. Vyrazil jsem tedy znovu na cestu a namířil jsem si to do mého milovaného Tbilisi a následně pak přes Ázerbájdžán do Íránu. O tom ale už příště.
