Křížem krážem už jsem projel několik zemí, kde je stopování nelegální. Ze všech problémů s policisty, jsem se vždy dokázal vymluvit s obratností Hana Sola. Na české strážníky jsem byl ale krátký.
O víkendu jsem se rozhodl, že začnu svoji poznávací pouť po České republice. Letos jsem si totiž dal předsevzetí, že moji rodnou zemi neopustím a budu cestovat jen tady. Začal jsem tedy v Českých Budějovicích.
Cesta tam pro mě byla asi nejzajímavějším stopařským dnem na našem území. Nejdřív mě v Praze v Chuchli nabral řidič, který jel do Písku. Doslova mě donutil, abych si prohlédl město. Souhlasil jsem a byl jsem odměněn setkáním s mým oblíbeným hercem a zpěvákem Jiřím Macháčkem.
Ani další řidič nemířil do Českých Budějovic. Jako by tam nikdo nechtěl jet. Přitom v jedné hře Divadla Járy Cimrmana se doslova říká, že by tam chtěl žít každý.
“V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!”
“Co to je za blbost? Byl jste někdy v Budějovicích?”
Když jsme přijížděli do Protivína, řidičova města, uviděl jsem ceduli se jménem pivovaru Platan. Zeptal jsem se jestli to je místní pivo a zdali je dobré. No a tak jsme na pár kousků zašli. Dobré bylo.
Po pár hodinách jsem musel vyrazit. Stejně jako v předchozích případech jsem nečekal na odvoz déle než 5 minut. Jeli jsme hodně rychle. Chvílemi jsem se i bál. Řidič totiž spěchal do jedné ze sázkových kanceláři, aby si vsadil na finský hokej. Tři zápasy a výhra 29 tisíc. Snad jsem mu přinesl štěstí.
Budějovice jsou pěkné město, jsou tam fajn lidi, dobrý hospody, pivo a městská doprava, kterou nikdo moc nepoužívá, a tak všichni radši jezdí na kolech, což je super. Abych si ale ověřil cimrmanovskou tezi, musel bych tam zůstat déle. S čistým srdcem však mohu říci, že se mi tam minimálně líbilo.
Dalšího dne jsem se pěšky vydal na zámek v Hluboké nad Vltavou, odkud jsem chtěl dojet stopem do Prahy a zde se všechno začalo kazit. Nejdříve jsem dlouho čekal než mi někdo zastaví a odveze na hlavní silnici. Když jsem se tam dostal, téměř hned mě nabral muž ve středních letech. Někde za Pískem začal mít blbé narážky a dvakrát mi sáhl na stehno. Řekl jsem mu, ať mě okamžitě zastaví.
Když jsem sledoval mizející zadní světla jeho auta, došlo mi, kde vlastně stojím. Na kraji dálnice a v dohledu žádný exit ani benzínka. K tomu všemu se mi vybil telefon. Že vás někdo nabere přímo na dálnici je v civilizovaných zemích doslova zázrak. Já měl to štěstí a jedno auto u mě zastavilo. Bohužel bylo policejní.
Stopovat na dálnici je fakt hloupost. Ohrožoval jsem tím nejen sebe, ale i řidiče. Sice jsem se snažil stopovat jen když kolem projíždělo jediné auto, ale i tak. Některý z řidičů mě nahlásil a místní strážníci si pro mě přijeli. Smysl pro humor si bohužel nechali na stanici. Když se vás zeptají, jestli u sebe máte zbraň, není chytré říkat: “Raketomet v batohu.” Nakonec mi ale na žádost zapnuli houkačku, takže jsem byl spokojený a to i z důvodu, že mě svezli o 10 km blíž k Praze.
Na stanici jsem pak zaplatil blokovou pokutu a doprovodili mě na autobus, jehož další zastávka byla Praha – Na knížecí. Ani mě to nevadilo. Stopem jezdím, abych měl nějaké super zážitky a potkal fajn lidi. Není to tak, že bych se kategoricky vyhýbal veřejné dopravě. Všechny zážitky z tohoto výletu úplně super nebyly, ale těch pozitivních bylo víc, takže to beru jako parádní výlet, který jsem si fakt užil.
