Že se v Turecku v době mého příjezdu chystá nějaké referendum, jsem věděl. Taky jsem tušil, že to tam nebude úplně klidné, ale zpětně mohu říct, že tato událost můj výlet nijak neovlivnila. Tedy… jednou vlastně ano.
Do Turecka jsem z Gruzie dorazil přesně den po referendu, které rozhodovalo o posílení moci prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Titulky v novinách hlásaly revoluci a doporučení vyhýbat se velkým městům. Mně však nezbývalo nic jiného, než celou zemi projet napříč.
Plán zněl jasně. Držet se rady, kterou mi dal jeden Švéd na hraničním přechodu v Sarpi: “Když už najdeš někoho, kdo mluví anglicky, nebavte se o politice a už vůbec ne o fotbalu.” Této rady jsem se držel asi 15 minut, než mi zastavil první řidič.
Měl americké auto, skvělou angličtinu, dost cestoval a všude věšel vlaječky klubu Galatasaray Istanbul. Nadhodil jsem tedy jméno Milan Baroš a už to jelo. Po hodině jízdy se mě zeptal, co si myslím o Erdoganovi. Říkal jsem si, že takový člověk nebude jeho příznivec, a tak jsem mu od plic řekl, co si o tomto “diktátorovi” myslím. Během mého povídání, kde jsem tureckého prezidenta částečně přirovnal k Hitlerovi a Stalinovi, mě pozorně poslouchal. Když jsem skončil, tak zastavil u krajnice na dálnici a vyhodil mě z auta. Švéd měl pravdu.
S jedním kamioňákem jsem se dostal blízko k městu Samsun. Zastavil mi na hodně blbém místě, tak jsem si řekl, že zde zůstanu a budu pokračovat až další den. Útočiště jsem našel v prodejně Vodafonu, kde jsem si na vystaveném tabletu hledal ubytování. To mi vzápětí nabídl manažer pobočky, musel by ale zavolat své přítelkyni a zrušit její přespání u něj. Nechtěl jsem jim kazit vzájemné chvilky, takže jsem s díky odmítl a po chvíli hledání se mi podařilo najít hotel za velmi lidovou cenu.
Dalších 850 Km jsem nepotkal jediného anglicky mluvícího člověka, což vedlo k několika omylům. S dobrým úmyslem mě jeden stařík zavezl na autobusovou zastávku ve vesnici, kde bydlel. Když jsem pak rukama a nohama vysvětloval jedné slečně, že chci do Istanbulu, napsala mi v Google překladači, že autobus jede až za dva dny. Podařilo se mi ale dostat zpátky na dálnici, kde se mi podobná situace stala znova. Kámen úrazu nejspíš byl, že jsem pořád opakoval “Nou otobüs”. Myslel jsem, že z toho pochopí moji touhu necestovat autobusem. Turecky se ale “ne” řekne “hayır”, takže vlastně asi rozuměli jen tomu, že chci autobus.
Při stopování se řídím heslem, že to vždycky nějak dopadne a někdo zastaví. Pravdivost těchto slov se mi potvrdila asi po dvou hodinách čekání vedle zastávky na autobus. Zastavili mi dva Turci, co jeli přímo do Istanbulu. Vlastnili síť zábavních a nápojových automatů ve školách a vždycky jednou za měsíc je všechny objeli a posbírali peníze, proto projížděli tou dírou, kde jsem se ocitl.
Bavili jsme se přes Google překladač. První zpráva od nich byla: “Jsem Selim a vedle mě je Serkan. Jsme muslimové, ale neboj se nás, prosím. Nejsme takoví, jak o nás v zahraničí píšou.” Trochu mě to dojalo, protože v jeho výrazu šlo vidět, že mu to fakt vadí a je pravda, že slovo muslim se dost často zmiňuje v negativním smyslu. A u nás to platí dvojnásob.
V Istanbulu jsem měl plán, že se budu procházet tak dlouho, dokud nenajdu levný hostel. Serkan a Selim mě ale vyvedli z omylu. Nacházeli jsme se totiž ve čtvrti, kde bych prý takhle pozdě byl bez krosny asi za 10 minut. Vzali mě tedy k nim.
Selim trval na tom, abych spal u něj v pokoji, zatímco on bude spát v obýváku na gauči. Večer jsme se dívali na El Clásico a bavili se o fotbalu, přičemž jsem musel správně odpovědět na otázku, který klub je v Istanbulu nejlepší. V koupelně jsem viděl ručník Besiktase a byla to trefa do černého (jinak je to Galatasaray). Po fotbale jsme ještě šli na kebab, což pro mě bylo největší zklamání. Turecký kebab je jenom placka, maso, zelený salát a dresing. Kde jsou okurky, rajčata, česneková, chilli omáčka a červené zelí? Nebo dokonce podpultovka – kari omáčka? Vůbec mi to nechutnalo. Zlatej českej “original turkish” kebab.
Do postele jsem tedy padl úplně mrtvý. Uprostřed noci jsem se však probudil a nemohl jsem usnout. Jak jsem neměl telefon, nevěděl jsem kolik je hodin, ale v pokoji byla úplná tma. Odhadem mohly být tak 3 ráno. Dlouho jsem se jenom převaloval a byl naprosto zoufalý z toho, že nemůžu usnout. Po další nekonečně dlouhé době se mi zachtělo na záchod. Vyšel jsem ven a zavalilo mě nechutné světlo. Co?
Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem že je skoro poledne a pokoj kde jsem spal, nemá okno, proto tam byla pořád tma. Doma jsme moc dlouho nezůstali. Selim mi chtěl ukázat jeho rybářskou loď, se kterou jsme si udělali malou projížďku po Bosporu. Chvíli mě nechal i řídit.
Když jsme se rozloučili, zbývaly mi v Istanbulu ještě dva dny, během kterých jsem se omylem nachomýtl k jedné z demonstrací proti Erdoganovi. Na turecké poměry to bylo ale klidné. Sem tam proletěla mezi lidmi nějaká světlice a občas se ozvalo pár ran od petard. Skoro jako na Náměstí Svobody v Brně na Silvestra.
Kluci z Istanbulu udělali můj výlet ještě o něco lepší a to jsem si myslel, že jsem byl už u stropu. A to mě přesně na stopování baví. Protože i když si myslíte, že jste v koncích, tak se vždycky objeví někdo s dobrým srdcem, kdo vám pomůže a většinou to ještě bývá naprosto nezapomenutelný zážitek. Díky pro Selima, Serkana a pro jejich spolubydlícího Erhana!
