Moji krátkou návštěvu Maroka, kde jsem trochu netradičně cestoval ve dvojici s kamarádkou, poznamenal lehký zápal plic. Jak by se na první pohled mohlo zdát, nebyla to ta nejhorší událost, která mě na této cestě potkala.
Se Simone jsme se potkali na hostelu v Neapoli a ihned jsme si padli do oka. Krátký románek přešel do přátelství a pár měsíců po našem rozloučení jsme se potkali znovu na letišti v Eindhovenu, kde jsme spolu plánovali výlet do Maroka. Měli jsme na to 19 hodin. Musím říct, že jsme toho stihli dost. Zápas Arsenalu, opít se, projít si město, přežrat se, zhulit se, ještě víc se opít a půlnoční kino. Potom všem jsme se spontánně rozhodli, že půjdeme pěšky na letiště. Pršet začalo po prvních 200 metrech. Nejsme z cukru, říkali jsme si.
V letadle jsem se chtěl vyspat, ale seděl jsem do uličky a oba moji spolusedící měli tak 30 plných močových měchýřů. Každý zvlášť. K okýnku mě samozřejmě pustit nechtěli. Doteď si myslím, že měli radost z toho, jak mě mohli pořád budit. Chvíli před přistáním mi letuška nabídla nějaký dotazník. S díky jsem odmítl. Na letišti jsem pak zjistil, že to byl nějaký dokument, bez kterého mě do Maroka nepustí. Naštěstí jsem dostal náhradní.
Letiště v královském městě Fez je cca 20 km daleko od centra. Po 3 hodinách čekání na autobus jsme to vzdali a zaplatili si předražené “Grand Taxi”. Na hostelu nám řekli, že autobusy nemají jízdní řád. Někdy jedou 3 za hodinu a někdy dva za den. Začínalo se mi tam líbit.
Na obrázku je město Chefchaouen. V minulosti se zde usadila obrovská komunita Židů, prchajících ze Španělska. Své domy si malovali na modro, aby se odlišili od místních obyvatel. Časem tamní lidé zjistili, že o tuto “architekturu” mají zájem turisté, tak si začali barvit domy na modro úplně všichni. Ve městě je také tolerovaný hašiš a marihuana, a to i přestože v celé zemi jsou tyto látky zakázané.
Stopování byla taktéž zábava. Na menších silnicích nám zastavovaly i auta, ve kterých se mačkalo devět chlapů, kteří se na sebe začali tlačit ještě víc, aby nás mohli nabrat. Na těch větších a frekventovanějších cestách jsme zase potkávali spousty místních stopařů. Mnohdy i celých rodin s malými dětmi.
Do Maroka jsme jeli v prosinci, abychom se vyhnuli davům turistů, což se nám povedlo. Na první jsme narazili až po skoro po týdnu, když jsme dorazili do Marakéše. Zima v Maroku je celkem teplá. Přes den je 20 stupňů, ale v noci se dost ochladí a na to jsem dojel. Hostely totiž nikde neměly topení a já si tak zadělal na zápal plic.
Sehnat nějaké prášky v Maroku není problém, ale já chtěl něco, co mě uzdraví. V lékárně jsem tedy pantomimicky předváděl záchvat kašle. Slečna se tvářila chápavě, ale prášky mi vůbec nepomohly. Mám tak trochu podezření, že mi dala spíš něco na hlavu. Jen si to představte. Přijde k vám do krámu cizinec, co se začne škrtit a hýkat. Jasný případ pro Bohnice. Krom pár stavů, kdy jsem se málem udusil kašlem, jsem to nakonec dokázal úspěšně ignorovat.
Co už ale nešlo přehlížet bylo rostoucí napětí mezi mnou a Simone. Začali jsme si pěkně lézt na nervy. Při stopování jí vadilo, že o všem rozhoduji já, načež den, který byl v její režii skončil katastrofálně a museli jsme si zaplatit odvoz, abychom vůbec dojeli tam, kam potřebujeme. S jídlem to taky nebyla žádná hitparáda, protože Simone byla veganka, takže jsme neustále hledali vhodné restaurace apod.
Její životní styl ji ale nakonec dohnal. Udělala tu chybu, že si omyla ovoce v kohoutkové vodě. K záchodu ji to přikovalo na 3 dny. Paradox je, že já sám jsem se tam od rána do večera ládoval jídlem z ulice. Mnohdy zkaženým masem, u kterého jsem ve většině případů doufal, že je to aspoň kočka nebo pes a ne nějaká krysa. Nikdy mi však nebylo ani trochu zle.
Ty tři dny jsem si ale náramně užil. Ztratil jsem se v bludišti uliček starého města, seznámil se s pár místníma a po několika panácích pálenky mi už ukazovali jejich vlastní výrobnu kůže. Jestli si říkáte, zda to byli Muslimové,když pili alkohol, tak ano byli. Ale prosazovali teorii, že do sklepa jim Alláh nevidí.
Večer jsem pak potkal jednoho Australana, který chvátal do Nového města, kde jsou všechny moderní kluby, bary a obří hotely. Měl tam někde být bar s břišními tanečnicemi. Tak jsem se k němu přidal. Přestože se libanonské dívky moc neodhalovaly, byl to dost vzrušující zážitek a nádherná podívaná. V baru jsme se také seznámili s arabským prodejcem luxusních aut, jenž měl ten večer útratu na účet podniku, takže nás zásobil dostatečným množstvím alkoholu. Chtěl si za to jen procvičit angličtinu. Jak jsem se dostal zpátky na hostel do historické části města vůbec nevím.
Řekl bych, že Maroko je taková obrovská Neapol, kde místo Vesuvu někdo nasypal písek, zavřel všechny pizzerie a schoval sošky Marka Hamšíka. Jsou tam ošklivá a špinavá místa, ale i pěkné a čisté široké ulice, hodní i špatní lidé, kteří vás okradou stejně rychle, jako vám poradí v bludišti starých nezmapovaných uliček nebo třeba skvělé jídlo, na které budete vzpomínat celý život, a taky takové po kterém budete několik dní zvracet. Prostě samé protiklady. Určitě se tam ale jeďte podívat. Stojí to za to!
