První den v Íránu jsem si připadal jako jedna z postav Letopisů Narnie, když prošli čarovnou skříní a ocitli se v naprosto novém a jiném světě. Nikomu jsem nerozuměl, nikdo nerozuměl ani mně a všechny nápisy byly v perštině. Bylo to naprosto boží. Připadal jsem si jak kolonizátor v 17. století, který doplul na neznámý kontinent, který byl osídlen lidmi, ale naprosto odlišnými lidmi a tak trochu podivnými.
Jakmile jsem se zorientoval, vyrazil jsem hned stopovat. Začínalo se pomalu stmívat a v zimě je doba, kdy je světlo a pak úplná tma velmi krátká a v Íránu to platí dvojnásob. Když jsem dorazil k silnici vedoucí do Tabrízu, bylo ještě světlo, ale během třiceti minut se najednou setmělo a já tam musel stát pod lampou, aby na mě šlo alespoň trochu vidět.
První čekání bylo dlouhé asi 40 minut. Ale byla to jen výjimka, která potvrzovala pravidlo, že v Íránu se čas čekání na odvoz neměří na minuty, ale na projetá auta. V průměru mi na dobrém místě zastavilo většinou druhé nebo třetí. Nastoupil jsem k řidiči, jehož jméno si nepamatuji, ale v paměti mi zůstal zarytý velmi dobře. Za celou cestu nepromluvil ani slovo. Jenom se snažil v jeho starém přehrávači pouštět muziku. Boj nakonec vzdal, a tak jsme jeli mlčky až do doby, než odbočil na polní cestu. Zde je nutno říci, že do tohoto okamžiku jsme též jeli po takové prašné polňačce, ale vzhledem k počtu aut to vypadalo na hlavní cestu. To se ale vůbec nedalo říct o té, kam jsme zabočili. Po nějakých 100 metrech zastavil, otočil se na mě a plynulou angličtinou řekl: “SEX??”. Chtěl jsem mu důrazně naznačit, že to teda jako ne, ale byl jsem v takovém šoku, že slovo “NO!” ode mě znělo vysoce a pištivě. Asi tak, jako když zpívá Enrique Iglesias. Pochopil to rychle. Zařadil tedy zpátečku, vrátil se zpátky na silnici a dovezl mě do Ardabílu. Opět bez dalšího slova.
Tam jsem narazil na problém. Čtyři řidiči po sobě mě z výpadovky zavezli do centra na autobus. Prostě jsme se nedokázali pochopit a pořád jsem nemohl narazit na člověka, který by uměl říct alespoň “My name is Iran and I am from Mohammad.” Cesta zpět mi zabrala vždycky tak 40 minut. Pátý řidič mě zavezl taktéž do města, ale byl trochu prozíravější. Ukázal mi místo, odkud jezdí něco jako sdílené taxi. Řekli mi, že pro mě mají akorát poslední místo a pak hned vyrazíme. Zaplatil jsem tedy jízdné a jeli jsme.
Do Tabrízu jsem dorazil někdy o půlnoci a měl jsem kliku, protože místní prodejce zeleniny mi poradil, jak se dostat k levnému hostelu, alespoň jsem to tak pochopil z jeho pantomimy. Chvíli jsem se ho snažil pomocí rukou a nohou zeptat, proč má otevřený stánek se zeleninou a ovocem ještě o půlnoci, ale jeho odpovědí byl vždy jen úsměv. Pochopil jsem ho. Občas když jsem v práci dlouho do noci a uklízečka se mě v deset večer ptá, co tam ještě dělám, tak se taky jen usměju.
Hostel byl fajn. Měli málo hostů, tak jsem místo sdíleného pokoje dostal soukromý. Samozřejmě za stejnou cenu, jako je ten sdílený. Akorát se muselo platit za WiFi. To mi přišlo dost nepříjemné, ale stejně jsem se nemohl připojit k žádné sociální síti (fungoval akorát Linkedin), takže mi to zas tak moc nevadilo.
Problém s načítáním webů a sociálních sítí byl v tom, že vláda je cenzuruje nebo přímo blokuje. Stačí si ale nainstalovat VPN, která vám změní IP adresu, čímž se pro internet tváříte, jakože jste třeba v Německu, kde taková cenzura samozřejmě není. Potíž je v tom, že abyste si z Google Play nebo jiného obchodu s aplikacemi u alternativních značek telefonů, stáhli program, který vám toto zajistí, musíte být už připojeni přes zařízení, které tuto VPN má. Začarovaný kruh.
První úkol druhého dne v Íránu tedy byl najít někoho, kdo umí anglicky a přes jeho hotspot s VPN si stáhnout potřebnou aplikaci. Podařilo se. Mohl jsem surfovat.
Dalším úkolem bylo najíst se. Chtěl jsem zkusit místní kuchyni. Potíž byla v tom, že Tabríz není moc turistické místo, a když chcete jít do restaurace, která má nízké ceny, tak nemůžete počítat s anglickým menu. Výběr tedy probíhal formou: “Prosím jídlo, co je napsané třeba tady na čtvrtém místě a pak tam to, co má pán vedle.” Ten pán si mě samozřejmě všiml, protože na mě civěl už asi 5 minut v kuse (ale co, já mu civěl do talíře) a dal mi ochutnat. Takový výběr by nebylo špatné zavést i u nás. Jen si to představte. Přijdete do restaurace, nevíte, co si dáte, a tak obejdete lokál a každý vám dá trochu ochutnat. To by byla bomba.
Potom jsem chodil trochu po památkách a snažil se sledovat, co dělají místní. Nejvíc se mi ale líbilo stěhování “po íránsku”. Malou kapacitu kufru řešili tak, že prostě věci naskládali na střechu a udělali tak auto až dvojnásobně vyšším.
Tetris po íránsku 
Partička šachů v mínus 3 stupních
Další den jsem si prošel největší bazar na světě, kde jsem se asi tak na 3 hodiny fakt ztratil a nemohl najít východ. Poté už na mě čekala dlouhá cesta do Teheránu. Za vydatné sněhové bouře jsem vyrazil k benzínce, kde se dalo dobře stopovat a po pár minutách mě nabral řidič kamionu.
K samotnému hlavnímu městu jsem dojel v autě s chlápkem, který uměl anglicky, takže jsem si mohl konečně s někým pokecat. Zastavil mi asi 20 Km před Teheránem a zařídil mi odvoz zdarma v luxusním turistickém autobuse.
V Teheránu jsem zůstal pouze přes noc, protože jeho návštěvu jsem plánoval až na konec mé cesty. Můj aktuální cíl byl až Esfahán, který je dalších 500 Km na jih. A ten je kapitola sama o sobě. Takže příště…
