Představte si, že máte bydlet u někoho, koho znáte jen krátce z internetu. Dojedete na byt a otevře Vám úplně někdo jiný, než koho čekáte. Tedy spíš někdo, kdo má jiné pohlaví, než jste čekali. Není to spolubydlící, ani jste neklepali na špatné dveře. Mnozí by asi odešli, ale já zůstal a poznal jsem tak hlavní město Itálie ze zcela odlišné stránky.
Cesta z Florencie do Říma byla celkem pohodlná. Hned ráno jsem našel přímý odvoz. Nastoupil jsem ke tří členné posádce. Máma, typická italská žena, neustále troubila, gestikulovala a nadávala. Dospívající dcera, typická představitelka italské mladé generace, se zase celou cestu zkrášlovala a telefonovala. Nejmladší dcera, o které nedokážu říct, zda byla typická, se mě zas pokoušela naučit její rodný jazyk tím, že na mě neustále mluvila. Něco málo italsky jsem už uměl, takže když její sestra nadšeně opakovala již do třetího telefonátu: „Ragazzo autostoppista bellissimo!“, věděl jsem, co to znamená a byl jsem patřičně polichocen.
Během jízdy jsem dostal notifikaci, že někdo schválil můj požadavek na Couchsurfingu. Měl jsem tedy kde bydlet. V rychlosti jsem prolétl profil mé budoucí hostitelky. Jmenovala se Vanessa, věk kolem třiceti, výstřední barva vlasů a hodně pozitivních referencí. Víc jsem nepotřeboval vědět. Vypadalo to slibně.
Její byt jsem našel celkem snadno. Ztratil jsem se u toho jen 2x, což považuji za velký úspěch. Zazvonil jsem na zvonek a Vanessa přišla otevřít. Nevím jestli mě víc překvapil fakt, že to byl muž nebo to, že na sobě měl dámské krajkované sexy prádlo. Ale asi to byla spíš kombinace obou faktorů. Vanessa vycítila, že jsem paralyzovaný a rozhodla se to vylepšit tím, že se představila: „Ahoj, teď jsem Vanessa, ale za chvilku mi můžeš říkat Ivan.“ Povedlo se.
Jelikož bylo už trochu pozdě a neměl jsem kde bydlet, rozhodl jsem se, že zůstanu s Ivanem nebo vlastně Vanessou. Ono to záleželo na tom, co má zrovna na sobě. Ivan byl gay a k tomu měl ještě zálibu v nošení dámského oblečení (angl. crossdressing). Po dobu mého dalšího pobytu nosil už jen oblečení jako Ivan.
Původně jsem se chtěl ráno nenápadně vypařit, ale Ivan byl opravdu zajímavý člověk a navíc mi slíbil, že mně ukáže jeho pevnost (ne tu, co vás teď napadla). Byl totiž spolumajitelem sociálního centra C.S.O.A Forte Prenestino, což je starý vojenský objekt obehnaný vodním příkopem a vstupuje se do něj pomocí padacího mostu. Žijí v něm lidé bez domova, pěstují si vlastní potraviny a pak vaří pro další sociálně slabší. Také se tam shlukovala velká skupina alternativních umělců, jako byla i Vanessa, místní zpěvačka. A nejlepší na tom všem bylo, že tato nádhera se nacházela pár desítek minut od autobusového nádraží.
Nakonec jsem u Ivana zůstal 3 dny a nebýt jeho, tak považuji Řím za naprostou tragédii. Město jako takové se mi vůbec nelíbilo. Nejsem totiž fanouškem antiky ani obrovských davů turistů, takže jsem byl rád, že mi ukázal i alternativní pohled na hlavní město Itálie a vysvětlil, jak tam funguje tamní queer komunita. Taky mi ukázal místo, kde jsem jedl nejlepší pizzu na světě. O restauraci byl takový zájem, že číšnici vyhazovali hosty ještě dřív než dojedli či dopili.
Co se mi už ale na Ivanovi moc nelíbilo, byly jeho občasné vtípky, po kterých bych si mohl s klidem napsat hashtag #metoo. Třeba když místo peněz za trávu chtěl vykouřit nebo když mi po odjezdu poslal velmi odvážné lechtivé fotky a zprávu, že se mu stýská. Jinak to byl ale nesmírně zajímavý a veselý muž či žena.
Vanessa… 
Ivan ve skutečnosti
