Touhy vytáhnout paty z domova jsem měl už v raném dětství, kdy jsem se potají vydával s kamarády na dobrodružné expedice po zamrzlé řece (hádejte, kdo tam vždycky zahučel jako první) nebo do vedlejších vesnic. Obojí jsem měl zakázané, ale to mě pak lákalo ještě víc. V tomhle jsem se vlastně ani moc nezměnil. Zakázané ovoce mi chutná nejvíc.
Paradoxem je, že tyto výpravy v dětství byly jediné cestování, jenž jsem do svých 20 let podnikl. Výlety s babičkou do ZOO, rodiči na Vranov nebo s příbuznými do Chorvatska, moc nepočítám.
Stopování
Zlomilo se to až po tom, co jsem neudělal maturitu. Ano, ten jedničkář ze základky, o kterém všechny učitelky říkaly, že to dotáhne daleko, nakonec neudělal svoji zkoušku dospělosti. Z části to bylo tím, že jsem se na to trochu vykašlal, protože jsem neskutečně líný, ale taky to nebyla čistě jen moje vina (ale fakt). Jo a ještě bych těm věštcům mojí budoucnosti rád vzkázal jedno: „Nešel jsem ani na výšku“. Tak jako tak, jsem si řekl, že do reparátu je daleko, tak co bych se učil a vyrazil jsem na svoje první dobrodružství – Stopem do Barcelony.
Od té doby jezdím stopem téměř všude. K mámě na oběd do Svitav, k babičce do Brna, za kamarádkou do Íránu apod. Ty 4 roky, co takhle cestuji mě neskutečně změnily. Ať už v myšlení o světě jako takovém, lidech nebo v tom, jak bychom se k sobě měli chovat. Každý národ má totiž své pro a proti a já se snažím od každého si vzít jen to nejlepší. Od Gruzínců jejich neuvěřitelnou pohostinnost, od Italů jejich otevřenost a temperament, od Makedonců lásku k Rakije a od Íránců třeba to, jak by se k sobě měli chovat kamarádi a rodina.
Folklór
Pořád si vzpomínám, jak jsem kdysi říkal, že folklór a lidové tradice jsou pro vesnické křupany. Rok na to jsem poprvé oblékl kroj a od té doby jsem byl jako chasa (stárek) už 6x. Zjistil jsem, že mám neskutečně dobrý pocit, když můžu udržovat naše národní tradice, obléct si kroj, zpívat lidové písně a tančit. Jsem hrdý na to jak bohatou máme kulturní, ale i věcnou historii. Toto je způsob, jak si to všechno připomínat a součást vlastenectví. Ne se automaticky vyhraňovat vůči všemu, co je cizí a odsuzovat celé národnosti a rasy, jen protože mají jiné tradice a hodnoty než my. To má s vlastenectvím a demokracií pramálo společného.
Stopem ve 3 ráno z vesnické tancovačky 
Loni stopem i v kroju
Jaký doopravdy jsem
Rád se směji vlastním vtipům a vůbec mi to není divný, jsem závislý na Twitteru, čokoládě, brambůrkách, víně a pivu, nemám rád kočky, jednou jsem mámě ukradl z peněženky stovku, všude chodím pozdě (většinou protože se ztratím), miluji černý humor. Tento znáte?
Smrtka stopuje u silnice. Jedno auto jí zastaví a řidič se ptá: “Tak kam to bude?” Smrtka odpoví: “Jen do další zatáčky.”
Směji se cizímu neštěstí, rád mluvím, často chci být středem pozornosti, jsem paličatý, občas nervák, nemám rád vegany, chodím pozdě spát a pak se mi nechce stávat a často si představuji, že vypukla zombie apokalypsa. Jo a taky dobrovolně fandím Arsenalu. To o člověku taky leccos poví. Třeba že se rád psychicky mučí.
Jo a taky mi není lhostejná budoucnost naší země! Jak jsem jel stopem k volbám, se dozvíte zde.
