Moje dovolená se blížila ke konci a musel jsem se vydat na cestu domů. Přede mnou bylo 2100 Km a zbývaly mi pouhé 3 dny, během kterých jsem zažil jeden velmi emotivní zážitek v Bělehradě, kde se utábořili syrští uprchlíci, kteří naopak z domova musí utíkat.
Hned na začátku jsem narazil na velký problém. Dostat se z Istanbulu. Na Hitchwiki(stopařská wikipedie) jsem si našel cestu, jak se dostat na dobré místo, odkud se dá stopovat, ale bohužel posledních pár zastávek metra bylo mimo provoz. Chtěl jsem jít pěšky, ale po chvíli vedle mě zastavil chlápek, který se mě lámanou angličtinou zeptal, jestli nepotřebuji pomoc (bílej turista na okraji Istanbulu asi není úplně častý jev). Vysvětlil jsem mu, kam potřebuji a on mě tam zavezl.
V Turecku se stopuje opravdu lehce a je úplně jedno, na jak blbém místě stojíte. Vždycky vám po chvíli někdo zastaví. V mém případě to byl kamion. Ukázal jsem řidiči ceduli s nápisem Edirne, což je hraniční přechod s Bulharskem. Pokýval hlavou a já byl šťastný, že mám přímý odvoz. Sotva jsme se rozjeli, už mi nabízel sušenky a čaj, ale taky jsme znova zastavili. Řidič totiž sjížděl z dálnice. Svezl mě asi 500 metrů.
Hranici Turecka s Bulharskem jsem projížděl s dalším kamioňákem. Poprvé jsem tedy zajel do speciální pruhu s označením “TIR”. Na turecké straně jsme projeli hladce pěti kontrolami. Hladce proto, že jim řidič pokaždé podal pas, ve kterém byla zastrčená pětieurová bankovka. Při poslední kontrole na bulharské straně mu ale došla trpělivost. Nepříjemná celnice chtěla 10 Euro. Normálně si o to řekla. Řidič odmítl, a tak musel hned na kontrolu. Ukázal mi, že je za 20 minut zpět a odešel. Zůstal jsem sám v jeho kamionu s klíčky v zapalování.
Po dvou hodinách jsem se šel podívat do kanceláře kam ho předtím zavedli. Řekli mi, že žádný takový řidič u nich nikdy nebyl. Vrátil jsem se zpět do kamionu a ještě chvíli čekal. Řidič pořád nikde. Došla mi trpělivost. Vzal jsem batoh a vyrazil pěšky asi 2 Km pěšky po silnici, která se napojovala na dálnici, kde už jezdily auta. Co se stalo s řidičem netuším.
S přespáním v Sofii jsem se dostal až do Bělehradu, hlavního města Srbska. Řidič mě vysadil kousek od autobusového nádraží. Z dálky jsem viděl park a v něm desítky stanů. Hned jsem si pomyslel, že si tam večer pověsím hamaku a ušetřím za ubytování. Bližší průzkum odhalil, že všechny stany patří syrským uprchlíkům, kteří byli zrovna kousek opodál ve velkém a hlučném chumlu. Vylezl jsem na menší zídku, abych viděl, co se děje. Dva z nich se tam surově bili. Surově myslím tak, že jeden klečel na druhém a mlátil ho hlava nehlava. Opodál lidé volali policii. Přijeli docela rychle, ale pro zmláceného muže už bylo pozdě. Zemřel. Policisté se ho pokoušeli oživit. Marně. Záchranná služba už jen potvrdila úmrtí a zabalila do pytle.
Celou noc na hostelu se mi ta událost promítala v hlavě a nemohl jsem spát. Brzo ráno jsem tedy vyrazil na benzínku, abych přišel na jiné myšlenky. Cestu z města mi ale zkomplikovaly přípravy na městský maraton. K dálnici jsem díky uzavírkám musel dojet taxíkem. S několika řidiči jsem pak dojel Záhřebu.
Vždycky jsem si myslel, že Chorvatsko je jenom moře a čeští turisté. Šeredně jsem se mýlil. Vnitrozemí je nádherné a Záhřeb bylo první město, kde se mi od návštěvy Tbilisi líbilo.
Večer jsem si zašel na kebab, který mi doporučili na hostelu. Pracovala v něm mladá a velmi pěkná Chorvatka. Dal jsem se s ní do řeči a nechala mě připravit si ten kebab sám. Musím říct, že mě to bavilo (nejvíc asi řezání masa z otáčecího grilu). Protože už skoro končila, pomohl jsem jí uklidit venkovní posezení a pak jsme vyrazili do hospody za jejími kamarády. Objednal jsem si Ožujsko, načež mi místní Chorvat řekl, že příště mi objedná pivo, jaký jsem ještě nepil. Prý je nejlepší na světě. Těšil jsem se na nějaké chorvatské pivo z malého pivovaru nebo tak něco. Donesl mi Staropramen…
Ráno jsem se probudil a pršelo. Čekal jsem až přestane, ale už bylo skoro poledne a pořád lilo jak z konve. Koupil jsem si deštník, že vyrazím i v dešti. Deset minut na to začaly padat kroupy. Jelikož jsem musel druhý den být už v práci, koukl jsem se na odjezdy autobusů. Jeden jel za 10 minut do Vídně. Koupil jsem si lístek a do Rakouska dojel menším podvodem. Chtěl jsem totiž celou cestu urazit stopem. Bohužel mě tížil čas.
Ve Vídni jsem dostal nápad, že bych nemusel jezdit až do Prahy, protože byl už večer a je to dalších 350 Km, ale mohl bych jen přejet do Bratislavy a pracovat ze slovenské pobočky. Podíval jsem se na odjezdovou tabuli. Flixbus odjížděl za 5 minut ze stanoviště, kde jsem před chvílí stál. Vzal jsem to jako znamení a koupil si lístek.
Tím moje cesta končí. Zanechala ve mně spoustu skvělých zážitků, které mnohonásobně převažují těch pár negativních. Taky jsem objevil jedno potencionální místo, kde bych chtěl někdy bydlet nebo ho alespoň pravidelně navštěvovat. Což se mi zatím daří. V Gruzii jsem se znovu ocitl půl roku po první návštěvě.
I když to nebyla kdovíjak dlouhá cesta, tak musím říct, že mě trochu změnila. Vždycky jsem býval dost ostýchavý oslovit třeba cizí lidi na ulici, začít si povídat s někým v MHD apod. Tenhle blok postupně zmizel, když jsem se díky absenci telefonu musel neustále ptát lidí nebo si s nimi povídat, protože jsem neměl žádný displej, do kterého bych čučel a je to super. Mnohem zábavnější než scrollovat timeline nebo se dívat na obrázky a hashtagy.
Příští články budou už konečně o předposledním výletu do Íránu a pak bych rád sepsal něco většího než jen článek o mé malé pěší pouti z Prahy do Brna. Takže se nemusíte bát, že se ve frontě na banány nebo třeba toaletní papír budete nudit.
