Znáte takové to přísloví “Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré”? O jeho platnosti jsem se na vlastní kůži přesvědčil, když jsem přijel do Makedonie. Díky jedné nepříjemnosti jsem potkal bandu úžasných lidí, na které budu rád a dlouho vzpomínat.
Zajímavé setkání
Ze Skopje jsem vyrazil směrem na jihozápad k ohridskému jezeru, kde jsem měl domluvené ubytování v malé vesničce zvané Radožda, jenž téměř sousedí s albánskou hranicí.
Jako první mi po pár minutách mi zastavilo auto polepené reklamou na KFC. Myslel jsem si, že to bude jen nějaký rozvoz, co nepojede daleko, ale opak byl pravdou. Nebyl to ledajaký poslíček. V autě seděl manažer všech tří poboček, které byly v Makedonii v roce 2018 otevřeny. Dvě ve Skopje a jedna ve městě Tetovo, odkud muž pocházel a kam mě také vezl. Po cestě mi vykládal, co všechno musel zařizovat, aby otevření proběhlo úspěšně, jak se den před otevřením historicky první pobočky museli potýkat s prasklou vodou a pár hodin před vpuštěním zákazníků tam bylo pořád 5 cm vody apod. Byl to ale zkušený matador, který měl za sebou už 8 otevřených poboček v Kosovu, takže si poradil a vše dopadlo dobře. Makedonci měli co žrát.
Shodou náhod bylo místo, kde jsem potřeboval zastavit hned vedle obchodního centra, ve kterém byla ona třetí pobočka KFC. A shodou náhod bylo také poledne a čas oběda. Bohužel můj řidič spěchal domů za rodinou, tak se nepřipojil. Během mé cesty do restaurace ale stihl zavolat jeho podřízenému, a když jsem dorazil, už na mě čekali s jídlem a pitím, které jsem dostal grátis.
Běžné autobusy ve Skopje. 
První chod. Na cestu jsem ještě dostal Twister.
#meetoo
Na dalšího řidiče jedoucího do Ohridu jsem si musel počkat pár desítek minut. Zastavil mi chlapík, odhadem asi tak čtyřicátník. Neuměl moc anglicky, takže jsem spíš koukal z okýnka a obdivoval nádherné, sluncem zalité hory, které se impozantně tyčily v dáli a tvořili přirozenou hranici s Kosovem. Mé zasnění však náhle přerušila ruka řidiče, která z řadící páky rychle sklouzla do mého rozkroku. Instinktivně jsem se odsunul ke dveřím a připravoval se na nějakou potyčku. Místo toho však řidič jenom řekl: „You suck dick. Go Ohrid.“ V takovýchto chvílích moc nepřemýšlíte a vypálíte to první, co vás napadne. Moje odpověď tedy zněla: „You stop here and fuck yourself!!!“ Naštěstí mi zastavil. Bohužel pro mě to bylo na kraji rovného úseku dálnice, kde všichni jezdili jak blázni.
Všechna auta se kolem mě se řítila rychlostí přes 130 Km/h, když v tom jsem v dáli zahlédl něco bílého, velkého a pomalého. „To musí vyjít,“ řekl jsem si. A taky to vyšlo. Zastavila mi banda skvělých Poláků, kteří měli předělaného staršího Transita na obytný vůz. Cestovali tak po Evropě, psali na jejich Facebooku TRAMPek w Drodze a točili videa. Jejich původní plán byl dojet do Strugy, ale mým vyprávěním o Radoždě, jsem je přesvědčil, aby tam jeli též. Večer jsme se pak strašně opili polskou vodkou, makedonskou rakijou, českou Becherovkou a udělali si venkovní párty s disko koulí (asi povinná výbava v polských autech).
Radožda 
Ohridské jezero 
Párty s Polákama 
Dziękuję bardzo, zespole!
Jak jsme obchodovali v horách
Na hostelu jsme potkali jednoho místního kluka. Bobana. Když viděl ty naše kocoviny, které doslova seděly vedle našich bezduchých těl, vzal nás do hor. A musím říct, že to byl nejlepší lék a vzpružení, jaký jsem na kocovinu zažil. Tedy do té doby než jsme vylezli z auta a začalo první stoupání. Pak jsem tam málem vyplivl plíce.
Během sestupu zpátky jsme potkali makedonského pasáka ovcí. Starý, větrem ošlehaný horal se k nám hned měl a začali jsme obchodovat. Můj vlastnoručně poskládaný sendvič s parmskou šunkou, cheddarem a máslem, jsem vyměnil za kus domácího sýra, čerstvého chleba a hrst karamelek. Boban dostal další karamelky za cucací bonbony a Jordi, další člen naší výpravy, vyměnil Fantu za čerstvé kozí mléko. Vysokohorský barter jak vyšitý. Takhle to tam prý funguje běžně. Lidi nosí zásoby pasákům a oni jim za to dávají mléko, sýry, vlnu nebo maso. Peníze jsou v horách celkem k ničemu. Chvílemi jsme si představoval, že bych tak mohl žít. Ale asi by mi chyběl internet a moderní technika. Těžko říct. Jednou bych to chtěl však zkusit. Žít si bezstarostně v horách, pást ovce, povídat si poutníky… Prostě taková osamělá romantika na entou.
Po cestě zpět na hostel jsme se stavili na jídlo v jiné zemi. Konrétně v republice Vevčani. Že jste o takovém místě ještě neslyšeli? Není divu. Na mapě ho nenajdete.
V roce 1991 došlo k rozpadu Jugoslávie a osamostatnění Makedonie. To se však nelíbilo obyvatelům vesničky s rozlohou necelých 23 km2. Starosta zde vyhlásil referendum a na jeho základě založil samostatnou republiku Vevčani. I když jejich samostatnost nebyla nikdy uznána, vytvořili si vlastní vlajku, pasy, uvítací bránu a měnu zvanou ličnik.
Místní se vyznačují svojí tvrdohlavostí a houževnatostí. Svědčí o tom události z roku 1987, kdy vláda schválila, že jejich vyhlášené minerální prameny budou pomocí kanalizace odvedeny do města Struga. Dle záznamů se do obrany zapojili i nejstarší obyvatelé, kteří údajně sloužili jako lidský štít proti přivolané státní policii.
Oblast je též vyhlášená skvělými uzeninami.
Tweety z této cesty
Příště vás čeká poslední vyprávění o mé cestě po Balkánu a půjde do tuhého!
