Během celé cesty přes Írán jsem si říkal, že se všechno vyvíjí až podezřele dobře a snad by to mohlo být poprvé, co se mi nic nestane. Opak byl pravdou. Stalo se.
Změna plánu
Původně byl můj plán z Esfahánu odletět do Šírazu, ale to mi nevyšlo kvůli tomu, že jsem se rozhodl jít do íránské školky a učit tam angličtinu (více zde). Den, kdy jsem tam mohl jít, byl zároveň i den odletu. Letenka byla levná, takže mi to moc nevadilo a myslím, že jsem udělal dobrou věc. Ty děti měly fakt velkou radost.
Upravil jsem tedy itinerář své cesty a z Esfahánu jsem se rozhodl zamířit rovnou do hlavního města Íránu. Teherán jsem si schválně nechával až jako poslední, protože jsem z tama měl letět zpátky.
Rozloučil jsem se s kamarády, kteří mi během pobytu v Esfahánu hodně přilnuli srdce. Ať už to byl šílený (tím správným způsobem) Ali Reza, skvělá Bahar, která mě u sebe nechala přespat po celou dobu mého pobytu, nádherná Nikoo, která mě uhranula svým nádherným perským pohledem a všichni další, který jsem potkal v tomto úžasném městě.
Grilovačka doma? No problem! 
Ořez nano SIM nožem? No Problem! 
S Nikoo 
3 Češi a 2 íránské holky
Den, kdy se to všechno pokazilo
Měl jsem jeden den na to, abych dojel do Teheránu, hlavního města Íránu. Zde jsem plánoval zůstat další 3 dny, abych si město prohlédl, ale hlavně abych našel tatéra, který mi udělá tetování, jenž jsem chtěl jako památku na celý tento výlet. Poslední den jsem pak mě odletět do Turecka. Docela v pohodě plán. Zněl hezky.
Přes aplikaci Snapp (takový íránský Uber), jsem si objednal taxi, který mě měl zavést k místu, kde se dá dobře stopovat ve směru na Teherán. Normálně se taxíkům snažím vyhýbat, ale tady byly extrémně levné. Jízda přes celé město mě vyšla asi na 2 dolary. Když jsem chtěl řidičovi zaplatit, řekl mi že nemá drobné. Vytáhl jsem si z peněženky tedy všechny riály a šel je rozměnit do obchodu s čokoládou, vedle kterého jsme zastavili.
A tady se to všechno posralo. Když mi prodavač vrátil nazpátek, chtěl jsem si obnos dát do peněženky, ale neměl jsem ji u sebe. Myslel jsem si, že jsem ji nechal v autě, tak jsem se vrátil, ale peněženka nikde. Zeptal jsem se řidiče, jestli ji neviděl, ale jen kroutil hlavou. Prohledal jsem celé auto, ale nikde nebyla. Ani nikde okolo.
Chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, ale pak jsem se uklidnil a obešel okolní obchody, jestli ji tam někdo nezanesl. Šel jsem se zeptat i na vedlejší autobusové nádraží. Bez výsledku. Řidič taxíku byl celou dobu se mnou a pak mě ještě zadarmo zavezl zpátky k mým kamarádům. S Nikoo jsme pak šli na policii, kde mi dělala tlumočnici a psychickou podporu. Tam mě ještě obvinili ze špionáže. Na jejich stanicích je přísný zákaz používání telefonů. Všechny se odevzdávají na vrátnici. Informace o tom jsou ale v perštině a Nikoo je taky přehlédla. Takže v momentě, kdy jsem si dělal selfie na stanici, na mě začali pokřikovat. Vše se ale vysvětlilo. Jenom jsem musel tu fotku smazat.
V peněžence jsem bohužel měl už i zbytek veškeré hotovosti v dolarech. O ty jsem přišel. Měl jsem tedy cca 380 000 riálů. Koupil jsem si za to lístek na autobus, který jel na teheránské letiště a jízdu na horské dráze uvnitř 5. největšího obchodního centra na světě (v té době). Dál se o mě museli starat kamarádi.
Z Íránu domů
Na autobusovém nádraží měli trochu problém s tím, že nevěděli, jak napsat “Lukáš Fabiánek”, takže mě přejmenovali na “Mr. Tourist”. V autobuse jsem jsem dostal to nejlepší místo, protože jsem cizinec a vůbec je nezajímalo, že jsem si koupil to nejlevnější. Ještě jsem k tomu pak dostal krabičku se svačinou a pitím jako pozornost od přepravní společnosti.
Z Teheránu jsem odletěl do Istanbulu na nějaké menší letiště. Tam jsem potkal 2 kluky ve stejném tričku s nějakým cestovním motivem, tak jsem si jich zeptal, z kama jsou. Byli to Britové a účastnili se závodu, jehož podstata spočívá v tom, že musí za jeden den vybrat od lidí, co nejvíc peněz (ať už žebráním, buskingem nebo jiným způsobem). Ty pak použijí na to, aby se dostali co nejdál to jde. Za každý uražený kilometr pak vydělají 1 libru pro vybranou neziskovou organizaci, která pomáhá lidem. Po cestě ještě mohli plnit úkoly. Jeden z nich bylo sesbírat, co nejvíc měn. Tak jsem v batohu pohledal všechny drobné a nakonec jsem našel mince čtyř různých měn. Za moji pomoc se se mnou podělili o jejich svačinu.
No a pak jsem odletěl do Vídně. Tam jsem se stopem dostal do města. Vezl mě mimochodem syrský uprchlík, kterému se podařilo v Rakousku usadit a získat práci jako taxikář. Z Vídně je to stopem už hračka, takže do pár hodin jsem byl v Brně a do Prahy už dojel autobusem, protože už byla tma a nechtěl jsem riskovat, že mi nikdo nezastaví.
Írán pro mě byl neskutečný zážitek v novém světě. Všechno tam bylo tak odlišné. Strašně mě překvapilo, jak se třeba mladí lidé snaží vyrovnávat s tím, že žijí v zemi, kde je tolik omezení a snaží se s tím bojovat. Hlavně ženy. Není to tak, že by jim současný stav vyhovoval. Jsem rád, že jsem potkal takhle moderně, ale i tradičně smýšlející lidi. Ty rozdíly byly velké, ale podle mě je jenom otázka času, než se to srovná a budou tam mít všichni stejná práva. To je jak u nás s komunisty. Taky jednou zmizí a doufám, že stejně zmizí i radikální lidi, kteří se snaží udržet zákony, které jsou 100 let za opicemi. I přes těch pár negativních věcí, co se mi staly, ten výlet stál fakt za to. Do Íránu se jednou určitě vrátím!
