Moje krátká návštěva Gruzie se chýlila ke konci. Po jízdě v polorozpadlé lanovce a večeři s tajemnými mnichy, jsem dorazil na jednu noc do Tbilisi. Nasát tamní úžasnou atmosféru a nabrat síly k přejezdu přes Ázerbájdžán, který mi stál v cestě před mým hlavním cílem.
V hlavním městě Gruzie jsem se ubytoval ve stejném hostelu, odkud mě minule vyhnali dva chrápající Němci. Naštěstí měli poslední volné místo a dokonce jsem spal na stejné posteli, jako posledně. Dlouho jsem se tam ale nezdržel a společně s týpkem, co bydlel pode mnou, jsme vyrazili na jídlo a do města. Oba jsme nechtěli moc ponocovat, protože jsme plánovali odjet brzo ráno. Skončilo to tak, že jsme se vrátili opilí někdy za úsvitu dalšího dne. Prostě… Tbilisi, místní parta lidí, Beer pong a moje oblíbená Chacha.
Ráno jsem s obří kocovinou vyrazil taxíkem na místo, odkud se dá jet stopem do Ázerbájdžánu. Dle Hitchwiki to nebyla úplně nejlepší volba, ale chtěl jsem jet víc po lokálních cestách než po dálnici. V míchačce a spolu s dalšími řidiči už osobních automobilů jsem dojel do města před hranicemi. Tam u mě zastavila partička mladých kluků v autě, které vypadalo, jako by se na něm někdo pokoušel o tuning. Nabídli mi odvoz až přímo k přechodu. Po chvíli ale odbočili úplně jiným směrem. Chtěli mi na lepší silnici ukázat, jak rychlé mají auto. Po překročení hranice 130 Km/h jsem se začal bát, že se starší model Opel Vectra rozpadne, ale dojeli jsme v pořádku.
Přes Ázerbájdžánskou hranici se mi povedlo přejít hladce. A to zejména díky Pavlu Nedvědovi a Milanu Barošovi. Policista, který mě kontroloval, je totiž miloval a když viděl v pase moji národnost, tak jsme se hned začali bavit o fotbale. Dostal jsem razítko, čaj, buchtu a tipy kam zajít v Baku, kde jsem chtěl ten den spát.
Přestalo se mi ale dařit. Jediná cesta široko daleko byla ta z Gruzie a očividně do Ázerbájdžánu nikdo jet nechtěl. Po pár hodinách se za mnou vynořila Lada s postarším pánem. Sice mě vzal jen kousek, ale každý kilometr se počítá. Další hodinu jsem se snažil pěšky dojít k frekventovanější silnici, na kterou mě nakonec dovezl farmář v traktoru.
Pak už to šlo snadno. Během 10 minut u mě zastavila dodávka s mužem ve středních letech. Jel přímo do Baku. Anglicky nemluvil, ale byl výborný v pantomimě a já zas v domýšlení, a taky jsem hodně zjistil pozorováním.
Jmenoval se Aslan, tedy alespoň to tak znělo. Aslan byl nejspíš velký fanoušek filmové série Kurýr a když si odmyslím velký pupek, tak s jeho pleší vypadal i trochu jako Jason Statham. Jezdil totiž dle podobných pravidel, jako jeho filmový vzor. Zejména se nikdy neptal, co veze. Ani když nám jeden chlapík dal do auta balíček s bílým práškem v průhledném pytlíku. Aslan ho jen ukryl pod polstrování ve stropě a jeli jsme dál. Za tento převoz dostal mnohonásobně víc peněz, než třeba za celý motor od auta, který jsme naložili o pár kilometrů dál. Buď tehdy byla mouka velmi nedostatkové zboží nebo jsme prostě pašovali drogy. Na rozdíl od Íránu zde ale nebyl za pašování trest smrti. Jenom 3-7 let ve vězení a/nebo velmi mastná pokuta. Nikdo nás ale nechytil (:
Protože viděl, že jsem nervózní a mám trochu strach, vzal mě na čaj, kde jsem se před všemi návštěvníky ztrapnil tím, že jsem si ho osladil pocukrovaným želé, které vypadalo jako místní varianta cukru.
Slazení čaje je v Ázerbájdžánu celkově zvláštní. Nesladí přímo čaj, ale dají si kostku cukru do pusy a podle toho, jak sladký hlt si zrovna chtějí dát, nechají čaj v puse. Pokaždé je tak jinak sladký. A tohle mi Aslan taky vysvětloval pantomimou.
V Baku mě můj řidič-pašerák donutil zrušit rezervaci v hostelu a nechal mě přespat u něj doma. Tedy až poté, co jsme vyskládali z dodávky asi tak tunu okurek a ten motor.
Hlavní město Ázerbájdžánu mě příjemně překvapilo. Je velmi moderní, perfektně čisté, lidé tam umí anglicky a jsou strašně milí. Čekal jsem spíš opak. Alespoň v prvních třech bodech.
Po dvou dnech, kdy se mi nepodařilo nikde sehnat lístek na zápas Ligy Mistrů, kde hrál místní FK Karabach proti Chelsea, jsem vyrazil dál na jih. Do Íránu už mi zbýval kousek.
Stopování mi šlo nádherně až do okamžiku, kdy se jeden stařík rozhodl, že mi ukáže kolik má doma slepic. Sjeli jsme tedy z hlavní cesty a po cca 5 kilometrech zastavili před jeho stavením. Po následné komentované prohlídce (v ruštině) mi zamával a zalezl dovnitř. Zpátky mě už zavést neplánoval. Vyrazil jsem tedy pěšky. Abych si ukrátil cestu, vymyslel jsem si vlastní hru. Celé to spočívalo v tom, že pokud kolem mě projedou po sobě 3 auta, která nebudou značky Lada, tak jedu okamžitě domů. Nic takového se samozřejmě nestalo. Na venkově měli lidé jenom Lady a před některými domy jich bylo zaparkovaných klidně i pět.
K hraničnímu přechodu v Astaře jsem dorazil těsně před setměním. Celý natěšený, že konečně vkročím do Íránu, jsem doběhl k přepážce, kde mě čekala pasová kontrola. Během prověřování dokladů a platnosti víza, se mi podařilo zmínit, že jsem do Gruzie přiletěl z Polska. Tato informace vzbudila u znuděného úředníka podezření a horlivě mi prolistoval pas, který mi následně vrátil s oznámením, že mě do Íránu nepustí, protože nemám vstupní a výstupní razítko z Polska. Naštěstí byl rozumný a nechal si vysvětlit, jak funguje volný pohyb osob v schengenském prostoru a po konzultaci s jeho starším kolegou mě pustil na íránskou stranu. Tam mě zase pro jistotu podezřívali z falšování pasu, protože se mi odchlipovala ta pevná stránka s osobními údaji. Po půl hodinovém výslechu mě pak nechali jít a já byl konečně v Íránu!
