Do Tbilisi jsem se naprosto zamiloval a nechtělo se mi odjet pryč. Když jsem tedy dostal možnost pracovat na chvíli v jednom hostelu, tak jsem nabídku s radostí přijal.
Ještě předtím jsem ale prvních pár dní strávil na hostelu, který považuji za jeden z nejlepších, v jakém jsem kdy byl. Jmenoval se Marco Polo Hostel a za dobu, kterou jsem tam strávil se jeho hodnocení na Hostelworld vyhouplo z 9,8 na 9,9. Bohužel jsem z něho musel kvůli dvěma extrémně chrápajícím Němcům předčasně odejít.
Našel jsem si nejlevnější místo v okolí, ale po jedné noci jsem se opět musel přemístit. Tentokrát to bylo díky strašnému zápachu. Chvíli jsem se jen tak toulal po městě až jsem došel do ruské čtvrti města, kde jsem našel směšně levný hostel, který ale vypadal velmi pěkně. Navíc v něm pracoval jeden z nejvíc cool lidí, jaké jsem měl tu čest poznat – Misho.
Misho byl majitel a zároveň jediný pracovník v hostelu. Hned po příjezdu mě upozornil, abych večer nikam nechodil, protože chystá “Cha-cha night”. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, zatancovat si. V tanečních mě cha-cha bavila. Misho měl ale na mysli něco jiného než svižný latinskoamerický tanec. Chacha je totiž gruzínská hroznová brandy. Večer jsme začali ve složení: já, Misho, dva Švédi, Něměc, Australan a jedna Ruska.
Ve dvě ráno jsem zbyl už jen já, Němec a Misho, který si postěžoval, že potřebuje odpoledne do banky, ale nemůže, protože je v jeho vlastním hostelu jako ve vězení. Nabídl jsem se, že mu to tam tedy pohlídám. Misho na to řekl jen “OK”, podal mi tablet s rezervačním systémem a dal mi klíče. Ráno tam už nebyl.
Nepřišel ani další dva dny. Vůbec mi to ale nevadilo. Práce v hostelu mě bavila, leč umývání záchodu a koupelny nebylo úplně super. Po večerech jsem ale držel tradici Chacha night (tak trochu jsem doufal, že kdyby se Misho nevrátil, najdu jiného blázna, co si vezme hostel na starost). Třetí den časně z rána se ale ve dveřích objevil Misho, vzal si zpátky tablet, klíče a vysvětlil mi, že se ještě stavil za rodinou. Za tuto malou pomoc jsem pak nemusel platit za ubytování.
Nakonec ale přišel ten smutný den, kdy jsem musel Gruzii opustit. Počet dní z mé dovolené se rapidně snižoval a musel jsem vyrazit zpátky domů. Cestou do Turecka jsem se ještě stavil v Batumi, kde jsem oslavil Velikonoce.
Pro Gruzínce je tento svátek trochu jako pro Američany den Díkuvzdání. Sejdou se rodiny, přátelé a celý den se jenom jí, pije a vypraví se historky. Naše oslava na hostelu byla ale poněkud skromná. Jenom jsme pili a ťukali s vejci, což je místní velikonoční tradice. Celé to spočívá v tom, že si vezmete vejce a musíte s ním ťuknout o vejce soupeře tak, aby vám neprasklo (vždycky jedno praskne). Poražený pak musí vejce sníst. Podařilo se mi vyhrát 6x v řadě, takže jsem se vejcím vyhnul, nemám je totiž rád.
