Vždycky jsem se snažil vyhýbat kamioňákům, protože v zahraničí málokterý umí anglicky, a taky navzdory velkým vzdálenostem, což může být výhoda, musí dodržovat pauzy a jedou pomalu. Každopádně toto pravidlo teď ruším.
Když kolem mě jede kamion, dávám ruku s palcem dolů. Udělal jsem tak i na cestě do Svitav, ale on stejně zastavil. Chtěl jsem ho slušně odmítnout, jenže hned jak na mě řidič promluvil, ucítil jsem z něho takový strašný náboj a pozitivitu. Nastoupil jsem tedy dovnitř.
Po necelých 2 hodinách jízdy jsem nabyl dojmu, že jsem potkal své starší já z jiného vesmíru. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl úplně stejně naladěný jako já. Shodli jsme se na všem, o čem jsme se bavili. Jediný rozdíl byl v tom, že on jezdil v kamionu a já stopem. Naučil mě ale triky, jak oblbnout ty přístroje, co měří pauzy, takže úvodní hodinu do profese mám za sebou. Vlastně takhle zpětně si říkám, že by to pro mě nemusela být špatná práce. Pár měsíců jezdit, bydlet v kamionu, šetřit a pak cestovat.
Kdybych se ale furt držel svého pravidla a házel všechny kamioňáky do jednoho pytle, tak tohoto skvělého člověka nepotkám. A přesně tohle mě na stopování baví. Mám možnost poznat skvělé lidi, od kterých se vždy naučím něco nového nebo dostanu impuls k tomu, zlepšit sám sebe. Tentokrát jsem zjistil, že když nějakou skupinu lidí ignorujete, můžete se v ní snadno najít. Ne všichni jsou stejní a já si to musím víc uvědomovat a být víc tolerantní.
