Při stopování musíte občas udělat rozhodnutí, která vám v daný moment přijdou prospěšná, ale vzápětí jich začnete litovat. Já se takhle jednou večer vydal 15 km pěšky, abych se dostal na jinou dálnici. Skončilo to tak, že jsem 6 hodin bloudil v italských polích.

Ve 3 ráno jsem si lehl pod strom v jabloňovém sadu a usnul jsem. Probudil mě hluk a razantně blížící se pán. Myslel jsem, že mi chce vynadat, ale donesl mi jen snídani. Bohužel nemluvil anglicky, tak jsem mu akorát poděkoval.
Dopoledne jsem se dostal na místo, odkud jsem chtěl stopovat, ale po několika hodinách jsem to vzdal a rozhodl se vrátit zpátky a jet úplně jinam. Po cestě jsem potkal velice pěknou mladou černošku, a jelikož jsem s nikým už dlouho nemluvil, tak jsem se s ní dal do řeči:

Já: Ahoj, jak to jde? Mluvíš Anglicky?
Ona: Čus, jo mluvím, potřebuješ něco?
Já: Vlastně jo, jsem dlouho na cestě a cítím se trochu osamělý…
Ona: Tak s tím ti můžu pomoct.
Já: To by bylo fajn.
Ona: Co máš nejradši?
Já: Cestování, fotbal a rád píšu. Co ty?
Ona: To nemyslím, hlupáčku. Já to mám ráda ze zadu, ale klidně se ti přizpůsobím. Cokoliv budeš chtít.
Já: Počkej, ty jsi…
Ona: A co sis jako myslel?
Já: Chtěl jsem si jen popovídat.
Ona: To nemám v nabídce. Ale seš milej, klidně ti dám slevu. 20 euro a budu jen tvá…
Já: To je od tebe hezké, ale já hledám jiná dobrodružství. Můžeme se spolu vyfotit?Ona: To nesmím, promiň. Ale šéf ti pošle nějaké fotky, když mu zaplatíš.

Candice, ačkoliv pochybuji, že se tak jmenovala, byla teprve devatenáctiletá studentka medicíny, která neměla peníze, a tak se uchýlila k této práci, protože ta v obchodě ji nepokrývala výdaje na školu a a život. Rodiče ji na studium nepřispívali. Bavili jsme spolu asi půl hodiny, ale potom mě poprosila, abych šel. Prý odháním klienty. A tak jsem pokračoval dál. Zase sám a ještě k tomu smutný.