Moje cesta na Balkán vznikla velmi spontánně. Původně jsem tam ani nechtěl a měl jsem jezdit na kole po České republice. Nakonec se ale ukázalo, že plán B může být kolikrát lepší než ten původní.
Stopem na Balkán
Na tomto výletu bylo všechno špatně už od začátku. Původně jsem plánoval ujet přes 900 km na Rekole, což je kolo určené k bikesharingu ve větších českých městech (jsou to ty růžové kola). S marketingovým týmem Rekol jsem byl již domluven, ale v den odjezdu se mnou přestali komunikovat. Nezbývalo mi tedy nic jiné, než vymyslet záložní plán. Trvalo mi to v podstatě pár vteřin. Podíval jsem se na mapu a moje oči téměř okamžitě spočinuly na severu. Tento nápad jsem ale rychle vytěsnil z hlavy. Moc zima. Další pohled padl na území bývalé Jugoslávie. A bylo rozhodnuto. Jedu na Balkán.
Začal jsem v Brně. První den jsem to nechtěl přehánět, ale nakonec se mi podařilo dojet až do Bělehradu, kde jsem již jednou byl a neměl jsem na toto město moc pozitivní vzpomínky. Na vlastní oči, sotva pár metrů ode mě, jsem v hlavním městě Srbska viděl zemřít člověka. Přečíst si o tom můžete zde: Jedu domů, oni do neznáma. Proto jsem se ve městě nechtěl ani moc zdržovat, ale protože jsem byl po prvním dni dost unavený, rozhodl jsem se, že tomu alespoň jeden den dám.
První cesta vedla na Slovensko 
Pak do Maďarska… 
Nakonec jsem skončil v Srbsku
Bělehrad, Srbsko
Při cestování mívám dost často problém, že ať si naplánuji cokoliv, nikdy to nevyjde. Ukázalo se, že se mi Bělehrad docela líbí. S partou místních kluků jsme si udělali pravou srbskou grilovačku v parku, kterou nám zpestřilo půlnoční hledání zatoulaného psa. Rambo se nakonec našel s jinou fenkou asi o půl kilometru dál. Nebyl to ale jediný pár, který během grilování vznikl. Seznámil jsem se s jednou Španělkou, se kterou jsem pak strávil zbytek mého “prodlouženého” pobytu v Bělehradu. Jelikož jsme měli oba zálibu v pití alkoholu, každá noc skončila nějakým dobrodružstvím. Jednou jsme opilí lezli po hradbách bělehradské pevnosti. Jindy jsme se zase vetřeli na zkoušku koncertu zpěváka Femi Kuti. Kromě nás, zvukaře, orchestru a jedné černošské tanečnice tam nebyl nikdo jiný.
No a teď Femi už naostro…
Musím uznat, že Bělehrad mě velmi překvapil. Oproti mé první poněkud depresivní návštěvě jsem měl pocit, jako kdyby město žilo samo o sobě. Celkově v něm panovala skvělá a pozitivní atmosféra, která mě úplně pohltila (uznávám, že na tom měla podíl i ta Španělka) a přikovala na několik dní. Klidně bych tam zůstal déle, ale chtěl jsem vidět víc z Balkánu, tak jsem musel vyrazit dál.
Srbský Stonehenge 
V parku jsou často veřejné grily 
NATO v roce 1999 bombardovalo Bělehrad. Pár jizev tu ještě zůstalo 
Chrám svatého Sávy
Místo, kde se Sáva vlévá do Dunaje
Skopje, Makedonie
Původně jsem chtěl pokračovat do Kosova. Můj plán zhatil ale fakt, že Srbsko neuznává Kosovo jako samostatný stát a musel bych se pak blbě vracet skrz razítko na hranicích. Rozhodl jsem se tedy, že tuto zemi navštívím někdy jindy. Pokračoval jsem tedy do Makedonie, ve které se zrovna rozhodovalo o změně názvu jejich země. Z původní Makedonie na Republika Severní Makedonie. Přejmenování bylo iniciováno hlavně z politických důvodů a konfliktu s Řeckem, které kvůli shodnému názvu s jejich provincií (Makedonie) blokovalo jejich vstup do EU.
Cesta stopem do Skopje proběhla relativně v klidu. Jediné zpestření byla jízda se dvěma Turky, kteří mě svezli cca 200 kilometrů a koupili mi oběd, ačkoliv jsem se o to nijak neprosil. Když se jim pak porouchalo přední světlo, rozhodl jsem se, že jim ten oběd splatím. Odhodlaně jsem se postavil k nějaké páce a čekal až přijde moje chvíle. Když jsem dostal pokyn a začal “pumpovat”, zjistil jsem, že pomocí hydrauliky zvedám celou kabinu. Je to fyzika, ale i tak jsem si připadal jako Terminátor. A protože jsem měl nejmenší ruku široko daleko, tak mě nechali vytáhnout z toho světla nějaké dráty.
Hlavní město Severní Republiky Makedonie mě ale velmi zklamalo. Už od začátku jsem měl neustálý dojem, že je tam vše falešné. Na řece byly obrovské pirátské lodě, místo klasické MHD jezdily double-decker autobusy z Číny a všechny památky působily strašně nově, přitom ale architektonicky vypadaly jako z minulého tisíciletí. Později jsem se dozvěděl, že můj dojem nebyl špatný. Město bylo vždy spíš industriální a nikdy v něm nebylo nic extra. Všechna ta pompéznost vznikla až v posledním desetiletí, aby do Skopje nalákali více turistů.
Jediné, co se mi na Skopje líbilo byla příroda kolem. Ať už hora Vodno nebo okouzlující kaňon Matka, kde jsme potkali kontroverzního německého umělce, jenž žije v jeskyni a schovává se před tiskem a veřejností. Užíval si volnosti, pořádal divoké večírky a tvořil sochy z odpadků, které turisté pohazovali všude kolem.
Umělcovo jeskynní doupě… 
…a jeho tvorba ještě v Německu. Podívejte se na poměr osoby a sochy na obrázku uprostřed. 
Kaňon Matka
Poslední den na hostelu ve Skopje jsem potkal super Američana, který vlastnil hostel v jedné zapadlé vesničce u ohridského jezera. Původně jsem chtěl jet přímo do Ohridu, ale po pěti nebo šesti panácích domácí Rakije, jsem mu slíbil, že se u něj na pár dní zastavím.
Jak se mi tam líbilo, a taky o šílené cestě tam, kde došlo na opravdové #metoo, se dozvíte příště!
