Jak jsem byl offline v Tbilisi

Krátce po příjezdu do Tbilisi odešel můj telefon do Křemíkového nebe. Musel jsem tedy vyřešit, co dál. Stát se novodobým Kerouacem a jezdit všude na punk nebo si v Tbilisi koupit nový?

Nakonec jsem se rozhodl, že si v Gruzii koupím nějaký levný krám, abych měl alespoň internet a mapy. Za něco málo přes 1000 českých korun jsem si na černém trhu pořídil kopii Samsungu ze SAE. Po chvíli používání jsem zjistil, že při továrním nastavení má asi tak 3 MB volné paměti a nefunguje mu WiFi. Šel jsem telefon tedy vrátit.

Rusky mluvící prodavačka chvíli předstírala, že mě nezná a moje mávání dokladem o koupi ignorovala. Vytrvalost se mi ale vyplatila. Rozhodla se, že mě vezme za člověkem, který se jmenoval “Pragramist”. Vešli jsme do jiného obchodu a táhla mě na půdu. Říkal jsem si, že s jejími 150 cm výšky se nemusím bát. Nahoře ale seděl v obrovském křesle tlustý člověk a kolem něj stáli dva bodyguardi. Jo tak tady už šanci nemám. 

Onen “Pragramist” byl majitel všech obchodů s telefony na tržišti, kde jsem byl (těch obchodů bylo asi 20 vedle sebe a každý měl jiné ceny) a zároveň odemykal všechny kradené telefony a resetoval je do továrního nastavení. Uměl dobře anglicky, takže jsem mu vysvětlil situaci a on mi nabídl stejný telefon, ale jiný kus. Já chtěl zpátky peníze. Ty mi vrátil, až když jsem začal hrozit policií. Tedy vrátil mi jen 70% ceny, protože jsem ho prý obral o čas a ten něco stojí. Chtěl jsem protestovat, ale pohled jeho bodyguardů mně připomněl, že jsem si vlastně chtěl ještě něco zařídit ve městě a šel jsem radši pryč.

Po této zkušenosti jsem nabyl dojmu, že ostatní levné telefony budou to samé a řekl si, že budu cestovat offline. Bez navigace, internetu a možnosti zavolat si pomoc. Ale taky bez možnosti si něco vyfotit. Všechny tyhle problémy se ale nakonec ukázaly jako přínosné. 

Absence telefonu totiž funguje jako skvělý způsob, jak s někým navázat konverzaci. Vždycky když jsem chtěl něco vyfotografovat, počkal jsem si až kolem půjde někdo s lepším telefonem a zeptal se, zda mi danou věc vyfotí a pošle na e-mail. Nikdy mě neodmítli, ale fotky mám  jen od pár lidí, protože ti co neměli data, to většinou zapomněli poslat. Navíc pokud jsem se ptal Gruzínců, často jsme skončili někde na drinku. Podobně to probíhalo, když jsem se zeptal místních, jestli neví o nějaké internetové kavárně. V polovině případů jsem skončil u nich doma na kořalce a víně. Kolikrát na ten internet ani nedošlo.

Taky jsem si koupil bloček a tužku, kam jsem si psal všechny kontakty, poznámky, adresy, místa apod. A protože občas kolem nebyl nikdo s telefonem, tak jsem místo fotek psal básničky. Pár publikovatelných si můžete přečíst.